Článek
Ráno začalo úplně normálně chaosem. Dítěti se nechtělo do školky, přemlouvání, oblékání, milion drobností, kvůli kterým jsem vyrazila z bytu o dvacet minut později, než jsem původně chtěla. V hlavě mi už jela porada v práci, na kterou jsem rozhodně nechtěla přijít pozdě, a v ruce jsem mačkala kafe, které jsem si sotva stihla nalít. Sjížděla jsem výtahem do podzemní garáže s tím, že když teď sednu do auta a vyrazím, ještě se to dá zachránit. Jenže pak jsem vyjela k vratům, podívala se před sebe a já nevěřila tomu, co vidím. Napříč přes výjezd stál zaparkovaný mercedes, tak natěsno, že jsem neměla šanci se kolem něj dostat. Chvíli jsem jen seděla za volantem a zírala na to jak úplný idiot a mozek mi odmítal naskočit do režimu řešení.
Když „jen na chvilku“ zablokuje celé ráno
Vypnula jsem motor a šla se rozhlédnout, jestli někde neuvidím řidiče. Nikde nikdo, garáž prázdná, ticho. Říkala jsem si, že to třeba bude někdo z baráku, kdo jen rychle něco vyběhl vyřídit. Oběhla jsem blok, koukla na zvonky, jestli někde nebliká interkom, že by někdo šel dolů nebo nahoru, ale nic. Uvažovala jsem, že zavolám policii, ale v první chvíli se mi to zdálo přehnané. Přišlo mi trapné hned vytahovat uniformy kvůli jednomu blbě zaparkovanému autu. Jenže jak mi na mobilu vyskočila připomínka porady, ucítila jsem, jak se mi v břiše rozjíždí nervozita. Každá minuta navíc znamenala, že budu zase ta, co přichází pozdě a omlouvá se.
Vrátila jsem se do auta a chvíli tam jen seděla a zírala na volant. Bylo mi do breku a zároveň jsem byla naštvaná. Bezmoc a vztek najednou v jednom. V přihrádce jsem měla starý blok a fixu, v tašce izolepu, kterou jsem tam nechala po tom, co jsme nedávno stěhovali pár krabic. Vytáhla jsem papír a začala psát. Hodně čitelně, velkými písmeny: „Díky, že jste mi zablokoval výjezd z garáže, příště zkuste zaparkovat rovnou v obýváku. Příště volám policii.“ Když jsem to po sobě přečetla, uvědomila jsem si, že je to docela jízlivé, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Přelepila jsem papír izolepou doprostřed kapoty tak, aby bylo fakt vidět, že to není žádný nenápadný vzkaz za stěračem. Měla jsem pocit, že když už tu sedím uvězněná v garáži, tak aspoň ten člověk musí pochopit, že tohle není normální.
Jeden lísteček, jeden mobil a najednou celá Praha
Zrovna když jsem se chystala znovu nasednout a přemýšlela, jestli se mi nějakým zázrakem podaří vycouvat a vytočit se, šla kolem sousedka Lenka se psem. Uviděla ten vzkaz, začala se smát a prohodila něco ve smyslu, že to je nejlepší lísteček, co kdy viděla. Vytáhla mobil, že si to prostě musí vyfotit. Ještě u toho říkala, že to dá do nějaké facebookové skupiny o parkování, že tam lidi potřebují trochu osvěty. Mávla jsem rukou, jen napůl jsem ji poslouchala, protože jsem byla soustředěná na to, jak se dostat ven. Nakonec jsme to spolu s jejími pokyny zvládly, vytočila jsem se po milimetrech kolem toho auta, rukama jsem se potila na volantu a v hlavě jsem měla jen dvě věci: že jsem to stihla a že jsem tomu řidiči aspoň takhle symbolicky vrátila tu bezohlednost.
V práci jsem mezi úkoly, mailem a poradou na tu scénu v garáži vlastně docela zapomněla. Připomnělo se mi to až odpoledne, když mi pípila zpráva od kamarádky: „Ty jsi tohle?“ a k tomu screenshot z facebookové skupiny „Praha – doprava a parkování“. Na obrázku byl ten mercedes před naším výjezdem, uprostřed kapoty můj papír a pod tím hromada komentářů. Nejdřív mě to skoro pobavilo. Polovina lidí psala něco v tom smyslu, že jsem udělala dobře, že takhle se má mluvit s „chodícími řidičáky“. Druhá půlka mě naopak označovala za hysterku, co kvůli jednomu špatně odstavenému autu vyrábí drama. Chvíli jsem měla pocit zadostiučinění, že to aspoň někdo dotáhl k tomu řidiči a že si třeba příště rozmyslí, kam zaparkuje. Pak se mi ale začal vkrádat spíš nepříjemný pocit, že moje ranní vztekání leží na virtuálním stole před celou Prahou.
Když se spravedlivý vztek změní v internetovou kauzu
Když jsem večer jela domů, byla jsem nervózní, jak to u garáže bude vypadat. Hlavou mi běželo všechno možné – poškrábané auto, naschvál, lísteček zpátky, že jsem kráva. Nic z toho se nestalo. Mercedes tam samozřejmě už nestál, místo bylo prázdné, jako by se nic nestalo. Jen na vratech garáže byl přilepený složený papírek. Sundala jsem ho, rozložila a četla krátkou omluvu. Psalo se v ní, že musel narychlo k lékaři s dítětem, že ví, že zaparkoval blbě a že myslel, že to bude opravdu jen „na chvilku“. Stála jsem u těch vrat s tím papírkem v ruce a cítila jsem, jak se ve mně mísí úleva s takovou zvláštní trapností.
V tu chvíli mi došlo, že jsme na sebe vlastně oba zareagovali v afektu. On „jen na chvilku“ hodil auto před výjezd, já zase v návalu vzteku napsala teatrální vzkaz, který nakonec obletěl facebook. Nechci z něj dělat chudáka, pořád si myslím, že takhle se parkovat nemá a že mě tím dost nepříjemně dostal do situace. Ale zároveň jsem si uvědomila, že můj pocit spravedlivého vzteku se dost snadno změnil v něco, co už nebylo jen mezi námi dvěma. Najednou jsem byla součástí nějaké internetové kauzy o „té, co nalepila vzkaz na mercedes“. Říkala jsem si, že příště, až mě něco takhle namíchne, možná bude lepší vzít do ruky telefon a zavolat policii nebo správci garáží, místo abych se snažila situaci „vyrovnat“ po svém. Ne kvůli tomu řidiči, ale kvůli sobě – abych se zase neprobudila do rána, kdy se moje vztekání řeší se stovkami cizích lidí někde na Facebooku.
