Článek
Sedím u rodičů v obýváku, je pár dní po Štědrém dni. Partner je na svátky u svých rodičů, takže jsme tady jen já, máma a táta. Všichni chodíme v pyžamech, televize běží potichu na pozadí a čas plyne zvláštně. V práci mám dovolenou, služební mobil leží vypnutý v kabelce a nikomu nechybím. Na papíře ideální odpočinek. Jenže já se ráno budím s těžkou hlavou a nechce se mi ani vstát z postele. Říkám si, že je to prostě únava po roce, kdy jsem pořád něco honila, ale ten pocit prázdna je silnější. Mám dojem, jako bych po celém roce poprvé přestala být v neustálém napětí, a pod tím pocitem není nic moc příjemného.
Když cizí životy jedou a ten můj stojí
Dopoledne sedím na gauči, vedle sebe talíř s cukrovím, a bezmyšlenkovitě sjíždím Instagram. Zásnuby, ultrazvuky, nové byty, fotky z hor, statusy o nové práci. Mezi tím moje fotka vánočního stromečku v pronajatém 1+kk, který mám už několik let stejný, protože neměním ani byt, ani moc nic jiného. Začnu se v tom srovnávání ztrácet a v hlavě mi běží, že dělám pořád to samé dokola. Že jsem se nikam neposunula, i když bych měla. Máma kolem mě projde a jen tak mezi řečí řekne, ať si hlavně odpočinu, ať to v lednu v práci zase zvládnu. A mně v tu chvíli dojde, že představa návratu tam mě ani trochu netěší. Spíš mě z toho stáhne žaludek.
Odpoledne si vezmu bundu a jdu sama na procházku po sídlišti, kde jsem vyrostla. Chci utéct od šustění papíru, puštěné televize a neustálého „dáš si ještě kafe?“. Jdu po známých cestách a v hlavě mi běží moje práce. Pátý rok na stejné pozici, stejné úkoly, stejné věty na poradách, stejné povzdechy kolegů. A moje vnitřní mantra: „Ještě vydržím, až se to uklidní.“ Uvědomuju si, že tohle „až se to uklidní“ říkám od začátku, a místo aby se něco uklidnilo, jsem jen pořád vyčerpanější. Do toho mi naskočí myšlenka na můj vztah. Poslední měsíce je to spíš soužití ze zvyku, než že bychom něco společně budovali. A vidím, jak tam dělám to samé – nechávám věci být, jen abych nemusela otevřít téma, ze kterého mám strach.
Telefonát, který odhalí, jak moc jsem zaseklá
Večer si volám s kamarádkou. Je nadšená, v lednu nastupuje do nové práce a zároveň se stěhuje do jiného města. Povídá mi, jak se bojí i těší, jak hledá podnájem, jak podává výpověď. Upřímně jí to přeju, smějeme se u toho, děláme si srandu z balení krabic. Jenže zároveň cítím, jak se mi uvnitř něco svírá. Vidím ten kontrast mezi námi dvěma tak silně, že po skončení hovoru zůstanu chvíli sedět a jen zírám do tmy. A najednou mi vyhrknou slzy. Sedím na posteli v dětském pokoji, kde jsem před lety řešila přijímačky a první lásky, a najednou ze mě vypadne: „Já jsem se zasekla.“ Řeknu to nahlas sama sobě. A je to strašidelné, ale zároveň se mi trochu uleví, protože přestanu si namlouvat, že je to jen náročné období.
Mám nutkání ten pocit rychle potlačit. Pustit si seriál, znovu vzít do ruky telefon, utéct pryč z té chvíle. Místo toho si ale všimnu bloku, který mám u postele. Vezmu ho a začnu si psát nadpisy: práce, vztah, bydlení, zdraví. Pod každou oblast pár vět o tom, kde mám pocit, že stojím. A pak si ke každé z nich zkusím napsat aspoň jeden maličký krok na leden. Ne velké životní obraty, ale něco, co zvládnu, i kdyby mi bylo úzko – zavolat terapeutce, na kterou mám už dlouho uložený kontakt. Upravit životopis a aspoň ho někam poslat. Domluvit si s partnerem jeden večer, kdy spolu nebudeme koukat na film, ale budeme se bavit o tom, jak se vlastně máme.
Když blok zavřu, v bytě je pořád stejné ticho, z kuchyně je slyšet jen myčka. Navenek se nic nezměnilo. Já jsem pořád ta samá holka v rodičovském bytě mezi Vánoci a Silvestrem. Ale uvnitř je o kousek víc klidu. Ne proto, že bych měla plán na celý nový rok, ale protože jsem si poprvé přiznala, že nechci jen čekat, „až se to uklidní“. Ten večer jsem udělala první úplně malé kroky. A samotné vědomí, že se nemusím jen pasivně přizpůsobovat, ale můžu udělat aspoň něco malého, mi připadalo jako docela velká změna.
