Článek
Bylo to pár dní po Vánocích, myslím 27., a v obýváku byl pořád velký nepořádek. Papíry od dárků, prázdné misky od cukroví, napůl rozbalené věci, které ještě nenašly svoje místo. Sedla jsem si „jen na chvilku“ k notebooku, abych se mrkla na maily z práce. Nemohla jsem to vydržet, měla jsem skoro fyzickou potřebu zkontrolovat, co se tam děje. Říkala jsem si, že takhle aspoň udržuju pořádek, abych po Novém roce nebyla úplně zasypaná. Z té chvilky byly dvě hodiny. Všimla jsem si toho až ve chvíli, kdy se za oknem začalo stmívat. Žádný klid mezi svátky, jen známé napětí v ramenou a v hlavě další seznam toho, co „by se mělo“.
Když ti druzí nastaví nechtěné zrcadlo
Partner vešel do obýváku s hrnkem čaje a tak napůl ironicky, napůl unaveně se zeptal, jestli jsem si náhodou nebrala dovolenou. Vyjela jsem po něm, že kdybych to nehlídala, všechno se mi po Novém roce sesype. Začala jsem mu odříkávat termíny, uzávěrky, to, co mi kdo slíbil dodat. Přitom jsem pořád měla v hlavě, že mě k tomu nikdo takhle nenutí, jen já sama a můj strach, že budu k ničemu, když polevím. On jen mávl rukou, že je to moje volba, a odešel do kuchyně. Tuhle výměnu už jsme měli tolikrát, že ani neměl sílu se hádat. Mrzelo mě to, ale stejně jsem notebook nezavřela. Jako bych se bála, že když ho zaklapnu, přestanu mít věci pod kontrolou.
Odpoledne jsme jeli k mým rodičům na pozdní vánoční oběd. Každý rok to máme mezi svátky stejně, ani mě nenapadlo to zrušit nebo posunout. V tramvaji jsem koukala z okna, hlava prázdná a tělo těžké. Byla jsem vyčerpaná, ale automaticky jsem si říkala: „To dáš, patří to k Vánocům, nechceš je zklamat.“ U rodičů proběhl klasický program: jídlo, cukroví, v pozadí běžela televize, na stole pořád přibývaly talířky. A pak tradiční otázka: „Tak co je u vás nového?“ Otevřela jsem pusu a zjistila, že vlastně nemám moc co říct. Jen to, že je práce náročná, že splácíme hypotéku a že pořád něco řeším. Rodiče přikývli, brali to jako normální odpověď v našem věku. Mně ale v tu chvíli došlo, jak strašně prázdně to zní, když to říkám nahlas.
Jedna věta v tramvaji mě zlomila
Cestou zpátky jsem jela sama, partner zůstal u rodičů ještě na pivo. Seděla jsem v tramvaji, kolem mě lidi s taškami z povánočních slev, všude plakáty na výprodeje a akce. V hlavě se mi začal přehrávat celý uplynulý rok. Vstát, práce, nákup, vaření, maily, účty, víkend věnovaný restům, které se přes týden nestihly. Zkoušela jsem si vybavit něco, co jsem dělala jen tak pro sebe, bez toho, že bych za tím viděla nějaké „musím“. Ticho. V jednu chvíli mi v hlavě úplně jasně naskočila věta: „Já tenhle život už jenom udržuju, aby nespadl.“ Zírala jsem ven z okna a nechala se odvézt o dvě zastávky dál, než jsem měla vystupovat. Došlo mi to až u další zastávky, kterou znám. Vystoupila jsem a kus cesty šla zpátky pěšky, jen abych si trochu srovnala myšlenky.
Doma jsem shodila kabát na židli a poprvé jsem nešla rovnou uklízet nebo vařit. Sedla jsem si na zem vedle vánočního stromku, opřela se o sedačku a najednou jsem to neudržela. Začaly mi téct slzy, ne kvůli nějaké konkrétní katastrofě, ale z celého toho pocitu, že jsem ten rok jen řešila problémy a ani nevím, co se vlastně dělo hezkého. Když partner přišel a uviděl mě, jak sedím na zemi a brečím, úplně se zarazil. Ptala jsem se sama sebe, jestli to nepřeháním, ale z něj vypadlo jen: „Co se stalo?“ A já poprvé nahlas řekla tu větu, která mi běžela hlavou v té tramvaji: že mám pocit, že svůj život jen udržuju v chodu a bojím se, že kdybych přestala, všechno se pokazí. Dodala jsem, že si uvědomuju, jak to zní rozmazleně, když máme kde bydlet a jsme zdraví. Čekala jsem nějaké moralizování, místo toho mě objal a řekl, že to občas cítí podobně. To mě zaskočilo a trochu uklidnilo zároveň.
Další ráno jsem si ke snídani nevzala mobil. Vytáhla jsem prázdný sešit a nový kalendář. Nešlo mi o žádná velká novoroční předsevzetí, spíš o to, abych si sama před sebou přiznala, co by mi mohlo pomoct z toho „udržovacího režimu“ aspoň trochu vystoupit. Napsala jsem si tři věci: najít si terapeuta, zkusit se v práci domluvit, že nebudu brát přesčasy automaticky, a vrátit se ke zpěvu, který jsem před lety úplně odložila. Když jsem to viděla napsané černě na bílém, nepřišlo mi to už tak nedosažitelné. Uvědomovala jsem si, že se přes noc nic samo od sebe nezmění. Účty bude potřeba platit dál a maily mi z inboxu nezmizí. Od těch Vánoc ale občas schválně zastavím, třeba i jen na pět minut, a zeptám se sama sebe: dělám to proto, že to chci, nebo jen proto, aby se tenhle režim nezastavil. Není to velká životní revoluce, ale je to poprvé po dlouhé době, kdy mám pocit, že v tom mám i něco vlastního.
