Článek
Seděli jsme u mě v kuchyni na klasickém nedělním obědě. Povídali jsme si o práci, o tom, jak se teď všechno zdražuje, a nějak z toho vyplynulo i bydlení. Najednou slyším, jak se děti mezi sebou baví o tom, kdo si jednou vezme byt a jestli by nebylo rozumné ho na ně přepsat už teď. Nejdřív jsem se tomu snažila zasmát, něco ve smyslu, že na to je času dost. Jenže pak z jejich pusy padla věta „stejně to tu po tobě zůstane“ a mně se v tu chvíli úplně sevřel žaludek. Řekla jsem jen, že na takové řeči nejsem připravená, dál jsem to nerozmazávala, ale atmosféra ztěžkla a oběd skončil v divném tichu. Když za nimi zaklaply dveře, necítila jsem vztek, spíš zvláštní zklamání a prázdno.
Nedělní oběd, který změnil všechno samozřejmé
Sedla jsem si v obýváku ke stolu, vytáhla šanon s výpisy z účtu a starou smlouvu od hypotéky, kterou jsem před lety splácela sama. Listovala jsem tím a najednou mi došlo, kolik let se všechno točilo hlavně kolem dětí. Kroužky, školy, tábory, maturitní plesy, vysoká, jejich první nájmy, když se stěhovali z kolejí. Když potřebovali přidat na kauci, když nestíhali s výplatou, když jsem jim kupovala věci „ať se mají líp než my“. A já? Dovolené jen ty nejlevnější, oblečení jsem dojížděla do roztrhání, auto staré, ale pořád „ještě dobré“. Nikdo mi to nenařídil, dělala jsem to tak automaticky. Ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se to stalo něčím, co se ode mě prostě čeká. A někde vzadu v hlavě mi problikla trochu trucovitá myšlenka, že možná není vytesané do kamene, že všechno jednou dostanou.
Druhý den po práci jsem šla s kamarádkou na víno. Zmínila jsem ten oběd a ani jsem nemusela moc vysvětlovat, ona mě zná roky. Poslouchala mě, usrkávala a pak se jen zasmála a řekla, že jsem blázen, že pořád myslím na děti a nikdy na sebe. Začala vyjmenovávat, kde všude za poslední roky byla, co si dopřála, jak si zaplatila kurz, na který chtěla jít už dávno. Chvilkami mě to píchalo u srdce, protože já nic takového v posledních letech moc nemám. Když jen tak utrousila, že bych místo dalšího šetření „na jejich budoucí auto“ klidně mohla jet k moři a konečně si odpočinout, poprvé mě vážně napadlo, že na to mám právo. Ne jako výstřelek, ale jako normální věc.
Poprvé v životě přemýšlím jen o sobě
Pár dní jsem to v sobě nosila, převalovala sem a tam. Nakonec jsem si domluvila schůzku v bance, což bych dřív sama od sebe vůbec neudělala. Vždycky jsem chodila jen, když jsem musela něco řešit kvůli dětem nebo hypotéce. Teď jsem tam seděla a poradce mi ukazoval, kolik mám našetřeno a jak dlouho by mi ty peníze mohly reálně vydržet, kdybych přestala žít stylem „hlavně skromně, aby něco zbylo“. Když řekl konkrétní částku, měla jsem skoro nutkání dodat, že to je vlastně pro děti, jako bych se za to musela omluvit. Místo toho jsem ale mlčela a jen jsem poslouchala. Odešla jsem domů s jasným pocitem, že část toho, co mám, prostě vyčlením jen pro sebe. Na cestování, na to, aby se mi doma líp bydlelo. Ještě jsem to nikomu neřekla, ale v hlavě už to bylo rozhodnuté.
Za pár dní jsem děti pozvala na kafe. Chtěla jsem to říct narovinu a ne někde mezi řečí. Sedli jsme si a já bez velkého úvodu řekla, že jsem si objednala dražší dovolenou u moře a že si chci byt trochu předělat, aby byl víc podle mě. Syn protočil oči a řekl něco ve smyslu, že by mu teď víc pomohly peníze na hypotéku. Dcera nic neřekla, jen našpulila pusu a sklopila oči. V tu chvíli bych dřív asi začala couvat, vysvětlovat, omlouvat se. Tentokrát jsem ale zůstala klidná a řekla jim, že jsem se celý život starala hlavně o ně, že jsem to dělala ráda, ale že teď bych se chtěla na pár let víc starat o sebe. Že je mám pořád stejně ráda, ale že dědictví není něco, na co mají automaticky nárok. Viděla jsem, že se jim to nelíbí, ale hádat jsme se o tom už nechtěla. Stačilo mi, že jsem to konečně řekla nahlas.
Dědictví, moře a pocit, že peníze jsou opravdu moje
O pár týdnů později jsem seděla na balkoně pronajatého apartmánu u moře, v ruce hrnek kávy a v hlavě mi jelo, kolik mě to celé stálo. Letenky, ubytování, strava, všechno se nasčítá. Občas mě bodlo svědomí, že „projídám jejich budoucnost“, přesně takhle jsem to v sobě nazývala. Ale pak jsem si vybavila ten nedělní oběd a větu „stejně to tu po tobě zůstane“. Došlo mi, že kdyby po mně opravdu něco zůstalo, tak dobře, ale že je nesmysl žít jen s pocitem, že moje peníze patří vlastně někomu jinému. V tu chvíli ze mě něco spadlo. Poprvé jsem si naplno uvědomila, že ty peníze jsou opravdu moje a že mám právo s nimi naložit tak, aby z nich něco měla i ta žena, která je celý život vydělávala.
