Článek
Sedím v autě a jedu k rodičům na vesnici. Je sobota dopoledne, partnerka s malým zůstali doma, domluvili jsme se, že si udělají vlastní program. V hlavě si jedu seznam úkolů na příští týden a trochu mě uklidňuje, že to aspoň „odškrtám“ cestou. K rodičům jedu údajně jen na skok – dovézt pár věcí z města, podívat se na ten jejich starý kotel, co mámě divně hučí. Uklidňuju sám sebe, že pořádná návštěva bude na jaře, až se to v práci trochu uvolní. A někde vzadu v hlavě mám zažitou představu, že rodiče jsou tak nějak stejní, že se tam na vesnici vlastně nic zásadního nemění.
Jedna rychlá návštěva, co se protáhne
Když přijedu, máma vyběhne z domu dřív, než stihnu vypnout motor. Dřív než mě stihne pozdravit, strká mi do ruky tašku s buchtami „pro malýho“. Skoro mi ji rovnou nacpe na zadní sedadlo, aby se nestalo, že ji někde nechám. Ani se nestihnu nadechnout a vím, že ten plán „jen na skok“ je pryč. Táta se tváří, že je všechno v pohodě, klasicky nadává na politiku a souseda, ale mezi řečí tak jako mimochodem řekne, že by se hodilo přidělat utržený okap, „až budu mít někdy čas“. Automaticky vyhrknu, že se na to mrknu hned, ale v hlavě si nastavím odjezd ve dvě, abych aspoň něco z toho víkendu ještě stihl. Cítím v sobě lehkou podrážděnost, že se to zase protahuje, ale zároveň mám pocit povinnosti. Jsem přece ten, kdo má dvě zdravé ruce a auto.
Lezu po žebříku k okapu a táta mi zespodu podává nářadí, jako to dělal celý život. Je to náš zažitý způsob, ani o tom nepřemýšlím. Jenže teď si poprvé všimnu detailů, které jsem dřív nevnímal. Když mi podává šroubovák, dvakrát mine, jako by neodhadl vzdálenost. Ruce se mu lehce třesou. Zadýchá se jen z toho, že stojí a drží žebřík, přitom dřív by u toho ještě stihl vtipkovat. Chvíli na něj shora koukám a přijde na mě zvláštní směs strachu a lítosti. Najednou mi dochází, že už to není ten nezničitelný chlap, který všechno spravil a nikdy si nestěžoval. A že já tyhle změny nenápadně přehlížím, protože se mi nehodí do představy, že na všechno mám ještě spoustu času.
Na žebříku mi to konečně dojde
Řeknu mu, ať si sedne, že to dodělám sám, a snažím se to shodit vtipem, aby se neurazil. Něco zamumlá ve stylu, že „to přece ještě zvládne“, ale pak si fakt sedne na lavičku a jen mě sleduje. Po chvíli tiše prohodí, že „už na ty výšky nějak není“. Tahle věta mě zasáhne víc než všechna jeho dřívější vyšetření a výsledky, o kterých jsme se bavili jen okrajově. Stojím na tom žebříku, držím okap v ruce a najednou mám hodně konkrétní představu, že jednou tady ten žebřík budu držet sám. A že jednou tady nebudu ani já. Moje oblíbené „někdy“ a „až bude klid“ v tu chvíli dostane úplně jinou váhu.
U oběda máma vytáhne krabici se starými fotkami. Tu samou, kterou jsem slíbil probrat už asi před půl rokem, ale „nějak jsem si nenašel chvilku“. Sedíme v kuchyni, jíme polévku a ona přede mě pokládá fotky, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Na jedné jsme s tátou před tímhle domem, oba na střeše, on v ruce celou bednu s nářadím a směje se do objektivu. Táta se na fotku usměje, pak trochu ztiší hlas a řekne, že „to uteklo nějak moc rychle“ a že dneska by tam už nevylezl. V kuchyni je najednou ticho, jen tikají hodiny. Dívám se na tu fotku a vedle sebe vidím reálného tátu, který sedí opatrněji a zvedá se pomaleji. Dochází mi, že toho společného času prostě není tolik, kolik si ve své hlavě pořád představuju.
Staré fotky, nové rozhodnutí zůstat déle
Po obědě bych podle původního plánu měl sednout do auta a jet domů. Místo toho vytáhnu telefon a volám partnerce. Řeknu jí, že přijedu o pár hodin později, i když vím, že nám to rozhodí víkend, který jsem měl jinak pečlivě naplánovaný. Slyším v jejím hlase překvapení, ale zároveň pochopení. Vysvětlím jí, že chci ještě s tátou vyrazit na krátkou procházku k rybníku za vsí, kam jsme dřív chodili skoro každý týden. Když mu to navrhnu, jen kývne, vezme si bundu a bez řečí jde ke dveřím. Cítím, že tím sám sobě říkám, že dnešek není jen „zastávka po cestě“, ale že mu dávám prostor.
Cestou k rybníku se nebavíme o ničem zásadním. Probíráme zahradu, počasí, sousedy, klasické malé věci. Občas jdeme chvíli mlčky. Všimnu si, že táta chodí pomaleji, dává si pozor na kořeny a nerovnosti. Nepřijde mi to trapné ani smutné, prostě to beru na vědomí. V duchu si ale tyhle momenty snažím co nejvíc zapamatovat. Nejsou v tom velké řeči ani dojetí, jen obyčejné společné kroky a vědomí, že jsem tu s ním teď, ne „až někdy“.
Obyčejná procházka, která mění plány
Ještě u rybníka vytahuju mobil a kalendář. Nahlas navrhnu konkrétní víkend, kdy přijedu i s partnerkou a malým na celý den. Ne „až bude volněji“, ale konkrétní datum. Táta se nejdřív tváří trochu překvapeně, asi čekal zase nějaké moje neurčité „uvidíme“. Když vidí, že si to fakt zapisuju, v očích se mu objeví čistá radost. Kývne a jen řekne, že to je fajn nápad.
Večer při odjezdu koukám, jak s mámou stojí ve dveřích. Připadají mi nějak menší a křehčí než dřív, ale zároveň si uvědomuju, jak moc jsou to pořád moji rodiče. Cestou domů vypnu rádio a v hlavě si formuluju jednoduché rozhodnutí: přestat plánovat společný čas na neurčité „až“ a začít mu dávat konkrétní hodiny a dny. Uvědomuju si, že toho času není tolik, jak jsem si myslel, ale o to víc ho chci opravdu trávit s nimi.
