Článek
Seděla jsem u notebooku v kuchyni, dodělávala práci a jedním okem koukala z okna, jestli už nepřijede kurýr s botami, na které jsem se hodně těšila. Kolem poledne zazvonil zvonek: klasické „Dobrý den, zásilka pro vás“, rychlé převzetí u dveří, podpis na displeji. Krabici jsem bez přemýšlení položila na stůl s tím, že ji rozbalím o pauze. Vrátila jsem se k počítači, ale koutkem oka jsem zachytila štítek. Zastavila jsem se uprostřed věty, zvedla hlavu a podívala se pořádně. Tam, kde jsem čekala název e‑shopu, stálo rukou psané „Petr“. Bývalý přítel, se kterým jsem tři roky nemluvila. V žaludku jsem ucítila prudké sevření.
Balík na stole, hlava plná scénářů
Krabici jsem přesunula víc doprostřed stolu a jen na ni koukala. Notebook zůstal otevřený, ale text na obrazovce se mi rozmazával. V hlavě se mi během pár sekund promítla naše poslední hádka, kdy jsme na sebe oba křičeli věci, které už nešly vzít zpátky. Jak jsem ho pak zablokovala úplně všude a měla pocit, že jsem aspoň nad něčím převzala kontrolu. První, co mě napadlo, bylo, jestli to není nějaký omyl. Vzala jsem štítek do ruky a zkontrolovala adresu. Moje celé jméno, správné číslo bytu, žádná pošta pro sousedy. Došlo mi, že tuhle adresu Petr nikdy neměl. Začala jsem přemýšlet, kdo by mu ji mohl dát, a s každou další možností se mi míchal strach, vztek a podivná zvědavost.
Řekla jsem si, že to nechám být a nejdřív dodělám práci. Krabici jsem dala na linku zády k sobě, abych na ni neviděla. Moc to nepomohlo. Každých pár minut jsem se stejně podívala. Místo tabulky jsem měla v hlavě scénáře, co v krabici asi je. O polední pauze jsem to vzdala, vzala telefon a zavolala Lence, jediné kamarádce, která nás znala oba. Nejdřív dělala, že neví, o co jde, ale když jsem řekla, že mám doma balík od Petra a že jinak než přes někoho se k mojí adrese nedostal, trochu se jí změnil hlas. Po pár minutách se přiznala, že mu ji před pár týdny poslala, když se jí ozval s tím, že našel moje věci a chce mi je vrátit i s dopisem. Prý jí to přišlo jako blbost, kterou nemá cenu řešit, a bála se, že kdyby se mě ptala, hned to zakážu. Byla jsem na ni naštvaná, že rozhodla za mě, ale zároveň mě uklidnilo, že nejde o žádné stalkování, jen o pozdní řešení minulosti.
Otevřená krabice, staré věci a dopis
Balík jsem se rozhodla nechat zavřený do večera. Cítila jsem, že kdybych ho rozbalila mezi maily a meetingy, úplně mě to rozhodí. Když partner odjel na trénink, ztichl byt a já zůstala sama s krabicí uprostřed stolu. Vzala jsem nůž, pomalu projela pásku a odklopila víko. Uvnitř ležel můj starý hrnek, na který jsem dávno zapomněla, svetr, který jsem u něj nechala po jedné noci, pár vytištěných fotek, které jsem kdysi chtěla zarámovat. Nahoře ležela bílá obálka s nápisem „Pro Terezu“. Chvíli jsem tam jen seděla s obálkou v ruce a přemýšlela, jestli to opravdu chci číst. Napadlo mě, že třeba už je pozdě, že co bylo, bylo. Ale obálka tam pořád byla a připomínala mi, že to stejně budu muset nějak dořešit.
Nakonec ve mně zvítězil pocit, že mám právo vědět, proč se po tolika letech ozval. Obálku jsem opatrně rozlepila a vytáhla několik popsaných stránek. Psát uměl vždycky normálně, bez velkých gest, a takový byl i ten dopis. Napsal, že se stěhuje, při balení našel moje věci a došlo mu, jak rychle a zbaběle tehdy náš vztah utnul. Omlouval se za konkrétní scény z rozchodu, věci, které mě tehdy bolely nejvíc, přiznával, že utíkal hlavně před vlastními problémy, ne přede mnou. Zdůraznil, že ode mě nic nechce a nic nečeká, že jen potřebuje, abych to jednou měla napsané. Na konci vysvětlil, že kontakt sehnal přes Lenku a doufal, že se na ni nebudu zlobit.
Slzy, čaj do starého hrnku a tečka
Když jsem dočetla poslední větu, uvědomila jsem si, že mě to dojímá, ale už mě to nebolí tak jako dřív. Spíš zvláštní směs úlevy a tichého smutku. Chvíli jsem seděla nad stolem a brečela, ne nijak dramaticky, spíš to ze mě postupně odcházelo. Pak jsem začala věci z krabice pomalu vytahovat. Hrnek šel na linku, svetr jsem přiložila k sobě a věděla, že ho asi nedokážu nosit, fotky jsem chvilku držela v ruce a pak je schovala do šuplíku. Měla jsem pocit, že spolu s těmi věcmi si nějak uspořádávám i vzpomínky. Když se partner vrátil, chvíli jsem zvažovala, jestli mu o tom vůbec říct. Nechtěla jsem vyvolávat žárlení nebo pocit ohrožení. Nakonec mi ale přišlo divné před ním něco takového tajit, tak jsem mu všechno od začátku povyprávěla. Poslouchal tiše, párkrát se zeptal na detail, ale hlavně ho zajímalo, jak mi v tom je. Viděla jsem na něm trochu nejistoty, ale žádnou scénu nedělal.
Druhý den ráno jsem si udělala čaj do toho starého hrnku. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. Měla jsem pocit, že se něco z minulosti uzavřelo a už mě to tolik nezatěžuje. Sedla jsem si k mobilu a přemýšlela, jestli Petrovi vůbec odepsat. Měla jsem pořád uložený jeho mail ve starých kontaktech. Několik minut jsem jen koukala na prázdnou obrazovku a přemítala, jestli ticho není vlastně nejlepší reakce. Nakonec jsem napsala krátký mail: poděkovala jsem za vrácení věcí i za omluvu, napsala, že ji beru na vědomí, a popřála mu, ať se mu v novém bytě i v životě daří. Bez pozvání k dalšímu kontaktu, bez otázek. Když jsem zprávu odeslala, uvědomila jsem si, že jméno na štítku, které mě den předtím úplně rozhodilo, pro mě přestalo být hrozbou. Zůstalo jen jako součást období v mém životě, které je pro mě teď uzavřené.
