Článek
Bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z práce úplně vyčerpaná a v hlavě mi pořád dokola běželo, kolik jsem tenhle měsíc už zase utratila za hlouposti. V mobilu notifikace z banky, v tašce krabička drahého krému, který jsem si „na odměnu“ koupila o pauze, i když jsem věděla, že bych spíš měla šetřit. Cestou domů jsem míjela malý sekáč, kde mívají občas opravdu dobré kousky. Ve výloze visela červená cedule „VELKÝ VÝPRODEJ“ a mně byla zrovna zima, foukal studený vítr do obličeje. Řekla jsem si, že se na chvíli schovám dovnitř a podívám se, co mají, bez plánu něco kupovat. Spíš takové krátké odložení reality.
Kabát, který vypadal jako malý zázrak
Uvnitř bylo teplo, hrálo rádio a pár lidí se přehrabovalo ve stojanech. Ten zvuk posouvaných ramínek mám vlastně ráda, vždycky mě to nějak uklidní. Za sebou jsem měla náročný týden a tohle pro mě byla levná a nenáročná zábava – jen projíždět věšáky a v hlavě si představovat, kdo asi ty věci nosil. Některé věci byly úplně mimo můj vkus, jiné jen nudné, ale pak jsem mezi staršími kabáty vytáhla jeden tmavý vlněný. Byl těžší, na dotek kvalitní a skoro nenošený. Přesně střih, jaký mám ráda, délka tak akorát. V kabince mi seděl tak dobře, že jsem se na sebe chvíli jen dívala a říkala si: „To není možný, že je tak levný.“ Měla jsem pocit, že jsem opravdu našla skvělý kus.
Udělala jsem si pár fotek do zrcadla, otočila se zepředu, z boku, vyfotila límec a hned to poslala kamarádce. Napsala jsem jí, že takový kabát bych si normálně v obchodě nemohla dovolit, protože bych za něj dala polovinu výplaty. Odpověď přišla skoro hned: „Je boží, ber ho hned!“ Přesně tohle malé popostrčení jsem potřebovala. U pokladny jsem se ještě jednou ujistila, jestli je ta cena opravdu taková, jak byla na cedulce, až jsem se u toho cítila trochu trapně. Prodavačka se na mě usmála a řekla: „Jo, jo, je to po jedné starší paní.“ Za mnou už čekala fronta lidí, tak to nijak nerozváděla a rychle markovala. Já jsem to neřešila, zaplatila, strčila účtenku do kapsy a v hlavě si odškrtla, že se mi tentokrát opravdu podařilo hodně ušetřit.
Noční módní přehlídka, která se zvrtla
Cestou domů v tramvaji jsem kabát měla přehozený přes klín a pořád jsem ho hladila po rukávu. Přemýšlela jsem, jestli si ho vezmu poprvé hned druhý den do práce, nebo si ho nechám na víkend, až půjdeme s přítelem na večeři. Užívala jsem si pocit, že mám na sobě něco, co vypadá draze, ale nestálo to skoro nic. Po příchodu domů jsem se ale pustila do běžných povinností – večeře, nádobí, rychlá sprcha, trochu uklidit. Kabát jsem pověsila na dveře skříně tak, abych na něj viděla z postele. Občas jsem po něm koukla a těšila se na večer, až si ho v klidu znovu obleču. To přišlo až kolem desáté, když byt ztichl, partner si četl v jiné místnosti a já měla chvíli jen pro sebe.
Znovu jsem si kabát oblékla před zrcadlem, zapnula knoflíky a zkoušela, jak vypadá rozepnutý, zapnutý, se šálou, bez šály. Pak jsem zastrčila ruce do kapes, abych zjistila, jestli jsou dost hluboké na klíče a mobil. V jedné kapse jsem nahmatala starý látkový kapesník, takový ten květovaný. Ten jsem bez většího přemýšlení vytáhla a rovnou odnesla ke koši. Prsty jsem ale narazila ještě na něco tvrdšího – složený papírek. To mě zaujalo, tak jsem si sedla na sedačku, papírek rozložila a začala číst. Malým, trochu roztřeseným písmem tam byl napsaný seznam léků, uprostřed velkými písmeny křestní jméno „Marie“ a vedle dlouhé číslo, které vypadalo jako rodné číslo nebo nějaký variabilní symbol.
Kdo byla Marie a kdo vlastně jsem
V tu chvíli mi došlo, že ten kabát není jen anonymní kousek oblečení z věšáku. Najednou jsem si pod ním představila konkrétní ženu, která ho nosila přede mnou. Podle toho dlouhého seznamu léků a poznámky prodavačky o starší paní mě napadlo, že ta Marie možná už ani nežije, nebo že je někde v domově pro seniory a její věci někdo prostě odnesl do sekáče. Sedla jsem si v tom kabátu na postel a najednou jsem se cítila zvláštně, jako bych narušovala něco, co mi nepatří. Před očima se mi vybavila moje odpolední radost, že jsem ušetřila a získala „luxus“ za pár korun. Najednou mi to přišlo hodně povrchní, když jsem si představila, jak asi paní Marie v tomhle kabátu chodila k doktorovi, na nákup, možná za vnoučaty.
Začala jsem přemýšlet nad tím, kolik věcí po úplně cizích lidech vlastně denně nosím. Trička, boty, kabelky. Jak moc na nich někdy lpím, jako by mi měly dodat nějakou vlastní hodnotu. „Když budu mít tenhle kabát, budu vypadat víc dospěle, víc úspěšně,“ napadlo mě, když jsem si vybavila svoje dřívější nadšení. A teď jsem v něm seděla na posteli a cítila se spíš trochu malá a trapná, že se tak upínám na kus oblečení, který byl možná u úplně jiných, mnohem vážnějších situací. Papírek jsem nakonec nevyhodila. Pečlivě jsem ho složila zpátky a schovala do vnitřní kapsy kabátu jako malou vzpomínku na tu neznámou ženu.
Řekla jsem si, že když už ten kabát mám, nechci ho brát jen jako výhodný nákup. Chci si u něj vždycky připomenout i tu paní, které patřil předtím. Druhý den jsem si ho nakonec do práce nevzala, vůbec jsem na to neměla náladu. Visel na skříni a já kolem něj radši jen procházela. Až o víkendu jsem v něm šla na procházku do města a cítila jsem se v něm nějak klidněji, smířeněji. Od té doby se v tom sekáči pořád občas zastavím, ale už nemám ten vnitřní tlak, že musím za každou cenu něco přinést domů. Spíš si víc rozmyslím, proč tu věc chci, co mi má v životě vlastně přinést – a jestli mi stojí za to brát si domů další věc, která patřila někomu jinému.
