Článek
Už po Vánocích jsem byla úplně vyřízená. V práci se dodělávaly uzávěrky, doma jsme lítali mezi návštěvami a já jsem měla pocit, že jsem za celý prosinec skoro nesedla. Řekla jsem si, že aspoň Silvestr letos bude klidný. S Petrem jsme proto odmítli pozvánku na velkou party u známých a místo toho našli penzion na kopci nad Špindlem, který na fotkách vypadal skoro prázdný. V popisu stálo něco o „pobytu na horách“ a „rodinné atmosféře“. Vymysleli jsme si plán: přes den lyžování, večer víno, možná film a jít spát klidně hned po desáté. Pro mě bylo hlavní jen to, že budeme pryč od všeho toho blázince a nebudu muset nic hrát.
Kolony na cestě a nejhlučnější penzion
Vyrazili jsme 30. prosince odpoledne s pocitem, že jsme mazaní, když nejedeme na poslední chvíli. Ještě za Prahou to šlo, ale u Vrchlabí začaly kolony. Navigace ukázala dlouhou červenou čáru až ke Špindlu a nám postupně docházelo, že ten nápad „na hory pro klid“ měla půlka republiky. V autě jsme si z toho ze začátku dělali srandu, pouštěli jsme si hudbu, řešili jsme, co budeme dělat na sjezdovce. Po hodině popojíždění jsem ale jen koukala z okna na kolonu aut plnou lidí jako my, kteří asi taky chtěli utéct od ruchu. Do penzionu jsme dorazili pozdě, hladoví a trochu podráždění. Na nějaké nadšené „hurá, začíná dovolená“ už jsem neměla náladu.
Penzion byl sice na kopci a výhled byl pěkný, ale tím klid končil. Hned u dveří nás uvítal hluk z jídelny, na chodbách běhaly děti a všude byla cítit taková ta před silvestrovská nervozita. Majitelka nám při předávání klíčů nadšeně líčila, jak to tady na Silvestra vždycky žije, jak mají program, hudbu, tombolu a že se to prý píše i v popisu pobytu. V tu chvíli mi došlo, že jsme si popis asi přečetli hodně selektivně. Kouknula jsem na Petra a on na mě, oba jsme čekali spíš něco opačného. Na večeři jsme si sedli do rohu, doufali jsme, že budeme trochu mimo dění. Všude kolem se ale domlouvaly pitky, někdo už zkoušel aparaturu na večer. V hlavě mi běželo, že náš „klidnější penzion“ bude možná ještě divočejší, než kdybychom zůstali ve městě.
Davy na svahu a marný únik na pokoj
Silvestrovské ráno jsme se rozhodli využít aspoň lyžováním. Říkali jsme si, že na svahu si od toho všeho hluku odpočineme. Realita byla jiná. Na parkovišti jsme kroužili dvacet minut, než se někde uvolnilo místo, a fronta na vlek byla tak dlouhá, že jsme se posouvali po malých krocích a víc jsme stáli než jeli. Na svahu jsem se necítila nijak uvolněně, všude někdo předjížděl, někdo padal, lidi do sebe naráželi. Uvědomila jsem si, že tohle vlastně vůbec není to, po čem jsem toužila. Chtěla jsem spíš ticho, procházku v lese, pár lidí kolem, ne dav na lanovce. Po pár jízdách jsme to vzdali, byli jsme unavení z lidí ještě víc než z lyžování a rozhodli se vrátit do penzionu s tím, že si aspoň v pokoji konečně odpočineme.
Večer jsme si řekli, že na „program dole“ prostě nepůjdeme. Ne proto, že bychom byli úplní morousové, ale bylo jasné, že na to nemáme náladu. Otevřeli jsme si víno, pustili film na notebooku a zkusili si udělat svůj klid. Jenže už kolem desáté začal být hluk z jídelny tak silný, že jsme přes dveře slyšeli celé texty písniček a moderátorovy vtípky. Zvenku se ozývaly první petardy, v chodbě běhaly děti, které hrály na schovku, bouchaly na dveře a vůbec neřešily, kdo už třeba chce spát. Cítila jsem směs vzteku a bezmoci. Zvažovala jsem, jestli si jít stěžovat, ale hned mě napadlo, že nechci být ta protivná, co kazí zábavu a dělá scény. Tak jsme tam jen leželi a snažili se přes ten hluk dokoukat film.
Ohňostroje, vyčerpání a jedno novoroční zjištění
Kolem půlnoci jsme si řekli, že když už stejně neusneme, půjdeme se aspoň podívat ven na ohňostroje. Z kopce byl výhled na celé osvětlené údolí a na chvíli jsem si říkala, že to vlastně není tak strašné, jak jsem čekala. Vzduch byl studený, lidi kolem si připíjeli, někdo si volal s rodinou. Jenže jak odbila dvanáctá, začaly ohňostroje ze všech stran. Rány, světla, hluk, psi v okolí vyli a na silnici pod námi někdo odpaloval rachejtle skoro pod koly projíždějících aut. Po pár minutách mi to začalo hodně vadit. Stála jsem tam s Petrem a v hlavě jsem měla jen: „Tohle fakt není ten klid, který jsem celý rok potřebovala.“ Vrátili jsme se do pokoje, natáhla jsem si deku přes hlavu a jen čekala, až to aspoň trochu utichne.
Na Nový rok jsme se nakonec vzbudili brzy, i když jsme skoro nespali. Bolela mě hlava, v krku jsem cítila suchý vzduch a v břiše zvláštní nepříjemný pocit z celého večera. Petr navrhl, že se půjdeme aspoň na chvíli projít, dokud všichni ostatní vyspávají. Vyšli jsme cestou za penzionem do lesa a najednou bylo kolem opravdu ticho. Sníh pod nohama křupal, z údolí nebylo skoro nic slyšet, jen občas nějaký vzdálený zvuk auta. Tehdy mi došlo, že tohle je přesně to, co jsem chtěla od začátku. Ne „klid na horách“ v prospektu, ale možnost říct si dopředu, co vlastně chci a co už je na mě moc. Cestou zpátky jsem si v duchu slíbila, že příště nebudu jen automaticky souhlasit s nápadem na Silvestra v „slavném středisku“, když ve skutečnosti toužím po obyčejné tiché chalupě nebo klidně po tom zůstat doma. A že je v pořádku to říct nahlas, i když to nezní moc zábavně.
