Článek
K otužování mě vlastně přivedla jedna hodně nepovedená zima. Byla jsem třikrát nemocná, pořád unavená, podrážděná a měla pocit, že jen přežívám od pondělí do pátku. Večer jsem seděla u notebooku, četla články o imunitě, „restartu těla“ a lidech, co se koupou v ledové vodě a tváří se u toho spokojeně. Znělo to trochu šíleně, ale zároveň mě to lákalo. Chtěla jsem mít pocit, že pro sebe něco dělám, a ne jen čekat, jestli mě zase skolí další viróza. Kamarád mi pak řekl o partě otužilců u rybníka na kraji města a poslal mi kontakt na chlapa, co to tam organizuje. Napsala jsem mu, domluvili jsme se na konkrétní den a hodinu a já si říkala, že je to jediný způsob, jak se k tomu opravdu dokopu. Sama bych k tomu břehu nikdy nedošla.
První ráno, první studený šok
První ráno u rybníka mě trochu sebralo hned po příjezdu. Bylo sychravo, šero, na zemi mokré listí a já tam stála v péřové bundě a s čepicí mezi lidmi v županech a gumových sandálech. Všichni se zdravili jménem, povídali si, vtipkovali, působili sehraně. Já jsem měla pocit, že jsem tam omylem, že na mě každý pozná, že jsem tu poprvé a bojím se. Do toho ještě moje hlava řešila, jak v plavkách vypadám a že jsem daleko od nějakého ideálu z Instagramu. Převlékala jsem se u auta co nejrychleji, pořád jsem se rozhlížela, jestli se někdo nedívá. Vůbec jsem si nepřipadala jako někdo, kdo jde dělat něco pro svoje zdraví, spíš jako puberťačka v hodině plavání. Snažila jsem se soustředit na dech, jak mi říkali, držet se ostatních a brát to jako trénink, ne jako výkon.
Samotná voda byla šok, ale překvapivě jsem to zvládla líp, než jsem čekala. Vylezli jsme ven, já cítila, jak přestávám ovládat prsty, a měla jsem co dělat, abych vůbec chytila ručník. Celé tělo se mi třáslo, zuby mi drkotaly a do toho foukal studený vítr. Na břehu bylo na můj vkus docela dost lidí – naše skupina, pár pejskařů a náhodní kolemjdoucí – ale v tu chvíli jsem na ně ani nestihla myslet. Jen jsem chtěla být co nejrychleji v suchu a v teple. Ručník jsem si hodila přes ramena a omotala kolem těla, abych tam nestála jen v plavkách před všemi, a řekla si, že se pořádně převleču až u auta. Tam jsem se cítila bezpečněji, za dveřmi, které můžu zavřít.
Ručník na zemi a smích kolem
Vyrazila jsem k autu a v hlavě jsem měla jediné: hlavně ať už jsem oblečená. Udělala jsem pár kroků a najednou jsem si šlápla na konec ručníku, který mi visel dolů z toho provizorního „županu“. Ručník mi vyklouzl z promrzlých prstů a sjel na zem. Zůstala jsem tam stát v mokrých plavkách, přilepených na těle, a na chvíli jsem se úplně zarazila. Slyšela jsem za sebou smích, nejdřív jednoho člověka, pak dalšího. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že se směje úplně každý a že všem padl pohled přímo na mě. Cítila jsem, jak mi hoří obličej, automaticky jsem se sehla pro ručník a nejradši bych tam v tu chvíli vůbec nebyla. V hlavě mi jelo: „Tohle se stane zrovna mně, hned první den. Jasně.“
Ten organizátor, se kterým jsem si předem psala, ke mně přišel, podal mi ručník a s úsměvem řekl: „Vítej do klubu, tohle se stane každýmu aspoň jednou.“ Nebylo to zlomyslné, spíš uvolněné. Trochu mě to uklidnilo, ale uvnitř jsem byla stejně naštvaná. Na sebe, že jsem tak nešikovná, i na ostatní, že se smáli. Cestou k autu jsem si přehrávala, jak to asi muselo vypadat, a pořád jsem to v hlavě dokola rozebírala. U auta na mě počkala starší paní z té skupiny a začala mi vyprávět, jak jí jednou vítr odfoukl župan přímo do vody a musela pro něj v plavkách před celou kolonou běžkařů. Vyprávěla to s klidem, smála se sama sobě a mně došlo, že tam takové historky asi patří. Že nikoho nezajímá, jestli mám celulitidu, ale spíš jestli to beru moc vážně, nebo s nadhledem.
Když trapas změní pohled na sebe
Domů jsem ten den jela se smíšenými pocity. Byla jsem pyšná, že jsem zvládla studenou vodu, ale ta scénka s ručníkem mi pořád znovu naskakovala v hlavě. Po pár hodinách jsem to ale začala vyprávět partnerovi a v půlce už jsme se smáli oba. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem do otužování promítla svůj perfekcionismus. Představovala jsem si, jak tam chodím „správně připravená“, disciplinovaná, s jasným zdravotním cílem. A realita byla taková, že mi spadl ručník a připadala jsem si trapně. Při dalších návštěvách rybníka jsem už ručník pořádně zastrčila, ale hlavně jsem si řekla, že se nebudu tolik hlídat. Víc jsem koukala kolem sebe a zjistila jsem, že každý tam má nějakou svoji historku, něco, co se nepovedlo.
Dneska beru otužování pořád jako něco, co dělám pro zdraví, ale zároveň jako trénink v tom, nebýt na sebe tak přísná. Naučila jsem se, že i když mám pocit, že na mě kouká celý svět, většina lidí má dost svých starostí. A že když se člověk umí zasmát i situaci, ve které mu spadne ručník před cizími lidmi, líp pak zvládá i jiné trapasy. U vody už se tolik neřeším, prostě přijdu, vykoupu se, pokecám s ostatními a jedu domů. Ten první pád ručníku mi sice nikdo nevezme, ale něco mě naučil. Přestala jsem čekat, až budu „dokonalá“, a začala jsem se učit být víc v pohodě sama se sebou, i když se mi ne vždy všechno povede.
