Článek
Všimla jsem si toho zase v tramvaji. Seděla jsem u okna, koukala z něj ven a najednou mě víc než výhled zaujal odraz mého břicha a kalhot, které mě řezaly do pasu. První myšlenka byla automatická: jsem lempl, nedokážu se hlídat, je to moje vina. V práci kolem mě všichni řešili běhání, kroky, maratony a proteinové tyčinky. Když si v kuchyňce povídali o osobácích na pět kilometrů, tvářila jsem se, že mě to nezajímá, ale uvnitř jsem měla pocit, že do toho světa vůbec nepatřím. Večer doma jsem si zase jednou řekla, že od zítřka začínám – dieta, cvičení každý den, konec výmluv. Byla jsem přesvědčená, že jde jen o vůli, takže jsem se k sobě chovala dost tvrdě. V duchu jsem si nadávala, že kdybych opravdu chtěla, už dávno bych byla hubená.
Od tramvajového odrazu k prvním kolapsům
Zlom přišel na firemním teambuildingu. Vyrazili jsme na takový nenápadný kopec, prý „procházka pro všechny“. Už v půlce jsem funěla, pálily mě nohy a nakonec jsem začala kašlat tak, že jsem musela zastavit. Kolegové se smáli, dělali si ze mě vtípky ve stylu „aspoň máš kardio“, nikdo to nemyslel zle, ale mě to hodně mrzelo. Do autobusu jsem nasedala se staženým žaludkem a hlavou plnou vět typu „jsem trapná, jsem líná, proč se sebou nic nedělám“. Doma jsem si řekla, že to změním silou. Koupila jsem si permanentku do fitka, na internetu našla přísný jídelníček, kde bylo víc zákazů než jídla, a nastavila si budík na ranní běhání. Několik dní jsem to držela, budila se za tmy, šla běhat, večer do fitka. Po pár dnech jsem byla úplně vyřízená, klepaly se mi nohy, motala se mi hlava a na váze se skoro nic nedělo. Jen jsem byla unavenější a naštvanější.
Jedno ráno v práci se mi udělalo tak špatně, že jsem se skoro sesunula na židli v kuchyňce. Stála jsem u kávovaru, najednou se mi zatmělo před očima, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo tak, že jsem se lekla. Kolega si toho všiml, posadil mě, donesl mi vodu a řekl něco ve smyslu, že tohle už není jen normální únava a že bych měla k doktorovi. U praktické lékařky jsem měla v plánu říct jen „jsem pořád unavená“, o váze jsem se chtěla zmínit co nejmíň, protože jsem se styděla. Jenže ona se hned ptala, jak jím, jak spím, jak se pohybuju. Změřila mi tlak, odebrala mi krev a řekla, že chce vyloučit problémy se štítnou žlázou a cukrem. Překvapilo mě to, čekala jsem spíš nějaké rychlé doporučení typu „míň jezte a víc se hýbejte“.
Tvrdá diagnóza a první krok k pomoci
Když jsem šla pro výsledky, byla jsem nervózní, ale pořád jsem si myslela, že dostanu jen lehké napomenutí. Místo toho jsem slyšela slova jako hypotyreóza, inzulínová rezistence a vysoký cholesterol. Lékařka mi docela klidně vysvětlila, že moje tělo teď úplně nefunguje podle učebnic a že se na tom nejspíš podepsal dlouhodobý stres, málo spánku a moje chaotické jezení. Říkala, že to není o tom, že bych byla slaboch, ale že tělo má svoje limity a já jsem je ignorovala. Doma jsem si pak všechno dohledávala na internetu a teprve mi docházelo, jak moc jsem tím rozházela hormony a metabolismus. Byla jsem v šoku, napůl naštvaná na sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko, a napůl se mi ulevilo, že to není jen o tom, že jsem líná.
Lékařka mi doporučila endokrinologii a zároveň naznačila, že by mi mohl pomoct i psycholog, protože vzorce kolem jídla bývají často naučené. Domů jsem šla s papíry v ruce a hlavou plnou otázek, jestli vůbec „mám právo“ zabírat čas terapeutovi kvůli jídlu. Než jsem se odhodlala někam zavolat, uběhly týdny. Čekala jsem na termín na endokrinologii, pořád jsem přemýšlela, jestli tam patřím, jestli to nepřeháním. Nakonec jsem si terapeutku opravdu domluvila, hlavně proto, že jsem sama už nevěděla, kde začít. Na sezeních jsme postupně probíraly věci z dětství – třeba to, že „talíř se musí dojíst“, i když už nemám hlad, nebo že když jsem byla smutná, dostala jsem něco sladkého místo toho, aby se se mnou někdo bavil. Došlo mi, že jídlo mám spojené úplně se vším: s odměnou, útěchou i trestem. Uvědomění, že tohle je vlastně ta nejtěžší část problému, bylo nepříjemné, ale zároveň osvobozující.
Pomalé změny, nové návyky a jiný pohled
Na endokrinologii mi nasadili léky na štítnou žlázu a lékař mi rovnou řekl, že účinek se bude počítat spíš na měsíce než na týdny. S pomocí nutriční terapeutky jsem začala jíst pravidelněji a míň drasticky. Žádné hladovky, žádné „tohle už nikdy“. Upravily jsme porce, přidaly víc bílkovin, vysvětlila mi, co dělá s tělem vynechávání jídel. Místo nenáviděného běhání jsme si jako cíl daly krátké procházky po práci a pár jednoduchých cviků doma, aby to bylo reálné a udržitelné. Občas pořád sklouznu ke starým vzorcům – dojím po dětech, protože „je škoda to vyhodit“, nebo se večer přecpu po náročném dni, protože mám pocit, že si něco „zasloužím“. Snažím se ale už si nenadávat, že jsem lenoch, spíš si všimnout, co tomu předcházelo. Vedu si malý sešit, kam si píšu, kdy jím z hladu a kdy spíš z emocí, a pomáhá mi to líp se v sobě vyznat.
Po několika měsících nejsou změny na váze nijak dramatické. Nepřišla jsem o desítky kilo, jak slibují reklamy, ale cítím se lehčí v těle i v hlavě. Když se podívám do zrcadla, už mi automaticky nenaskočí, že jsem neschopná a slabá. Spíš se ptám sama sebe, jak se cítím a co pro sebe ten den můžu udělat, aby mi bylo o něco líp. Došlo mi, že moje váha není jen jednoduchý důsledek lenosti, ale směs genů, hormonů, výchovy, stresu a mých rozhodnutí. Není to omluva pro všechno, ale je to jiný pohled, než jaký jsem na sebe měla roky. Nejtěžší pravda nakonec je, že to nebude nikdy „hotové“ ani rychlé. Že se o sebe budu muset starat dlouhodobě a učit se nové věci. Zároveň už se na sebe nedívám jako na pokaženého člověka. Jsem prostě někdo, kdo se učí zacházet sám se sebou jinak, než jak ho to kdysi naučili.
