Článek
Když jsme s přítelem vyráželi na prodloužený víkend do Jeseníků, měli jsme jednoduchý plán – přes den chodit po horách a večer být někde v klidu. Žádné velké večírky, jen si odpočinout od práce a města. V sobotu jsme se po celodenní túře vrátili do penzionu úplně vyčerpaní a shodli se, že už nikam jezdit nebudeme. V přízemí měli restauraci, docela plnou lidí, ale působilo to tam normálně, jako v každém horském penzionu po dni na svahu. Lidi unavení, pomačkané svetry, děti ospalé u stolů. Sedli jsme si, objednali jídlo, láhev vína a oba jsme se těšili, že si prostě v klidu sedneme a budeme jen jíst a povídat si.
Obsluha nestíhá a únava se stupňuje
Už od začátku bylo vidět, že obsluha nestíhá. Servírka pobíhala mezi stoly, občas se u někoho omlouvala, u vedlejšího stolu si dvakrát spletla objednávku. Všimla jsem si toho, ale nijak jsem to neřešila. Říkala jsem si, že je po sezóně, možná mají málo lidí, brigádníci a do toho víkend. Na naše jídlo jsme čekali déle, než bych čekala, ale byli jsme na dovolené, nikam jsme nespěchali, tak jsme to brali sportovně. Když jsme dojedli, servírka se na chvíli zastavila u našeho stolu, omluvila se za zpoždění a sama od sebe nám nabídla kávu na účet podniku. Přišlo mi to milé a v tu chvíli jsem měla pocit, že i když je v presu, snaží se to dělat dobře.
Po kávě jsme dopíjeli víno a začínala jsem být unavená. Požádali jsme o účet, protože jsme si chtěli ještě projít kousek vesnice a pak jít spát. Účet seděl, nic podezřelého, přítel zaplatil hotově. Viděla jsem, jak dává peníze do té kožené kasírky, co mu servírka přinesla, a jak k tomu přidává dýško. Potom kasírku zavřela a odnesla. My jsme ještě chvíli seděli, povídali si, pomalu jsme si sbírali věci a oblékali bundy, protože od dveří táhlo. Sedli jsme si, začali si obouvat boty a v hlavě jsem měla jen to, jak se těším do postele.
Z obutí bot je najednou veřejná scéna
V tu chvíli se za námi přiřítila ta samá servírka. Byla zadýchaná a viditelně naštvaná. Nejdřív jsem si myslela, že jsme si něco zapomněli na stole, možná peněženku nebo čepici. Jenže ona bez pozdravu vyhrkla, ať okamžitě vrátíme solničku, že prý zmizela z našeho stolu, jakmile jsme odešli. Na vteřinu jsem nechápala, co říká. Stála jsem tam s jednou botou v ruce a jen na ni koukala. Přítel taky nic neříkal, jen na ni zíral. Pak jsme oba skoro současně řekli, že nic nemáme. Ona ale trvala na tom, že před chvílí tam solnička byla a teď tam není, a že se to prý „nestává poprvé“. Ten tón byl takový, jako kdyby už měla jasno.
Řekla, ať se vrátíme do restaurace, že se na to „podíváme před lidma“, aby bylo jasno. V tu chvíli mi bylo z celé situace špatně. Představa, že se teď budeme uprostřed plné restaurace hádat o solničku, mi byla strašně nepříjemná. Ale šli jsme. U našeho stolu skutečně solnička chyběla. Servírka před ostatními hosty naznačila, jestli ji náhodou nemáme v tašce nebo v kapse. V tu chvíli už to nebylo jen nedorozumění, ale jasné obvinění. Lidi u okolních stolů ztichli, někdo se otočil, někdo dělal, že nic neslyší, ale bylo cítit, že nás pozorují. Do toho přišel majitel, kterému asi neunikly zvýšené hlasy, a začal nám vysvětlovat, že už jim dřív zmizelo pár věcí a že si to nemůžou nechat líbit. Dodal, že jestli se to rychle nevyjasní, bude to muset řešit přes policii. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Byla jsem zároveň v šoku, uražená a cítila jsem obrovský stud, přestože jsem věděla, že jsme nic neudělali.
Solnička se najde, pocit křivdy zůstává
Přítel se snažil zůstat klidný. Řekl majiteli, ať se podívají i na vedlejší stoly, že tam seděla rodina s dětmi, která odcházela skoro ve stejnou dobu jako my. Nabídl, že si klidně vyndáme všechno z tašek, ale ne uprostřed restaurace před plným sálem, spíš někde na chodbě nebo bokem. Majitel na chvíli znejistěl a kývl na servírku, ať zkontroluje i okolí. Ta šla k vedlejšímu stolu, kde ta rodina ještě seděla, něco tam chvilku hledala a pak se sehnula pod lavici. Po chvíli se vrátila k nám a řekla, že solnička byla na zemi pod jejich lavicí, asi ji tam shodilo jedno z dětí. Všechno najednou ztichlo. Servírka jen tak neurčitě dodala, že „to asi spadlo“ a že se omlouvá. Bylo vidět, že je jí trapně, ale zároveň jsem z ní neměla pocit, že by si uvědomovala, jak moc nás to zasáhlo. Majitel už neřekl vůbec nic. My jsme jen suše odpověděli, že odcházíme, a vyšli zpátky na chodbu.
Když se za námi zavřely dveře restaurace, cítila jsem obrovskou úlevu, ale zároveň mi bylo úzko. Cestou na pokoj jsme to pořád dokola rozebírali. Já jsem byla plná pocitu křivdy, ale zároveň jsem si říkala, že oni jsou tam asi opravdu pod tlakem, že se jim možná dřív něco ztratilo a teď za každou cenu hlídají, aby se to neopakovalo. Jenže to nic neměnilo na tom, jakým způsobem to udělali. Obvinit hosta z krádeže před plnou restaurací, hned mluvit o policii a pak to přejít jednou neurčitou omluvou… to ve mně zůstalo jako hodně nepříjemný zážitek.
Večer jsme zvažovali, jestli druhý den prostě neodjedeme dřív. Nakonec jsme se rozhodli zůstat, nechtěli jsme si úplně zničit víkend, když jsme se na něj tak těšili. Ale do restaurace jsme už nešli. Snídaně jsme nějak přetrpěli, na večeři jsme chodili jinam v okolí a snažili se na celý incident nemyslet. Stejně se mi to pořád vracelo – ten moment, kdy u mě v předsíni penzionu stojí cizí žena a obviňuje mě z krádeže solničky. Uvědomila jsem si, jak strašně bezmocně se člověk cítí, když ví, že nic neudělal, ale přesto se na něj ostatní dívají jako na viníka. A jak rychle se z obyčejné klidné večeře může stát situace, kterou si pak v hlavě přehráváte ještě měsíce.
