Článek
Bydlíme v malé ulici rodinných domků na kraji města. Lidi se tu znají podle obličeje a auta, občas si něco půjčíme, ale žádná velká přátelství. Spíš takové neutrální soužití. To ráno napadla přes noc hromada sněhu a já byla po probdělé noci úplně mimo. Mladší syn měl horečku, budil se, měřili jsme, řešila jsem, jestli s ním ráno k doktorovi. Nakonec mu bylo líp, mohl do školy, ale byli jsme oba nevyspalí a čas utíkal. Věděla jsem, že chodník před domem je podle vyhlášky můj, že ho mám ráno odklidit. Jenže jsem zároveň řešila snídani, léky, bačkory, aktovky, svačiny a svůj odjezd do práce. Řekla jsem si, že sníh nechám tak, jak je, a až se odpoledne vrátím, prostě ho odházím, než se začne vracet většina lidí.
Když sousedova lopata spustí lavinu emocí
Když jsem vycházela z domu, soused naproti už dokončoval u sebe před domem čistý chodník. Hrany, cestička, všechno pravidelně. Všiml si našeho zasněženého, podíval se na mě a úplně nahlas poznamenal, že „některým lidem je asi jedno, když si tu někdo zlomí nohu“. Normálně bych asi zkusila něco vysvětlit nebo to přejít, ale byla jsem nevyspalá a v časovém presu. Jen jsem odsekla, že nemám čtyři ruce a musím do práce. Jeho výraz byl podle mě směs pohrdání a vítězství. Jak jsem sedla do auta, pořád jsem na něj musela myslet. Celý den jsem pak v práci přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala já, nebo on. Ale říkala jsem si: odpoledne to odházím a tím to skončí.
Neskončilo. Odpoledne jsem zaparkovala před domem a za stěračem jsem našla lístek od městské policie. Upozornění na neodklizený chodník, přesný čas kontroly, zmínka o fotodokumentaci a možnost pokuty. Okamžitě jsem se strašně naštvala. Chodník vypadal pořád stejně jako ráno, nikdo na něm ani neprošlapal stopu. Hned mi došlo, kdo volal. Čas na papírku přesně odpovídal době, kdy ráno odcházel ten soused. Městská policie k nám fakt náhodou nejezdí. Nebyla jsem jen naštvaná, spíš jsem se cítila podrazená. Mohl mi klidně říct: „Hele, já ti to teď pomůžu odházet, ale příště na to mysli.“ Místo toho volání na policii. Večer jsem v afektu napsala do sousedské skupiny na WhatsAppu. Popsala jsem, co se stalo, bez jmen, ale každému v ulici muselo být jasné, o kom mluvím.
Od lístku za stěračem k chatové válce
Čekala jsem, že se ozve pár lidí, že to přehnal, že je to zbytečné, a tím to skončí. Místo toho se z toho stala debata, která se rychle vymkla kontrole. Někdo ho bránil, že má pravdu, že zákon platí pro všechny a že lidi jsou nezodpovědní. Jiní začali připomínat, jak si už dřív na kdeco stěžoval – na špatné parkování, hluk po desáté večer, děti hrající si na ulici. Do toho se přimíchala další témata: kdo má neposekaný živý plot, komu se přetékají popelnice, kdo hází na chodník nedopalky. V jednu chvíli už to nebylo o sněhu před mým domem, ale o tom, co komu na kom vadí posledních deset let. Seděla jsem s mobilem v ruce, četla jednu zprávu za druhou a začínalo mi být úzko.
Během pár dní se atmosféra v ulici úplně změnila. Lidi, kteří se dřív aspoň pozdravili, dělali, že se nevidí. Na chodníku ticho, jen strohé kývnutí hlavou, někdy ani to ne. Pár sousedů mi psalo soukromě, že mám pravdu a že ho udávání taky štve, ale do skupiny už nikdo z nich nic nepsal, aby si to s ním a dalšími nerozházeli. Sousedka od vedle, která se v té diskuzi hodně hlasitě postavila na jeho stranu, mě i děti najednou přestala zdravit úplně. Dcerka se mě ptala, proč na ni paní od vedle neodpoví, když jí hezky řekne dobrý den. V tu chvíli jsem poprvé opravdu litovala, že jsem ten večer vzala do ruky mobil a začala psát, místo abych si nechala vychladnout hlavu.
Když už musí zasáhnout i obecní úřad
Asi za dva týdny přišel do všech schránek v ulici lístek. Obecní úřad ve spolupráci s osadním výborem svolává setkání k zimní údržbě chodníků a obecně k „sousedským vztahům“. Dozvěděla jsem se pak, že si na naši ulici už dřív pár lidí na obec stěžovalo, jen se to ke mně nedoneslo. Na schůzi to chvilku vypadalo jako normální úřední akce, ale stačilo pár vět a byl z toho křik. Jedni mluvili o nespravedlivém udávání, druzí o nezodpovědných sousedech. Přetahovali se o paragrafy, o tom, kdo má jaké povinnosti. Ten soused přiznal, že volal městskou policii, protože „už toho měl dost“ a že mu prý před lety jeho máma spadla na náledí a skončila v nemocnici. V tu chvíli mi došlo, že pro něj ten sníh neznamená jen běžnou starost, ale připomíná mu něco, čeho se bojí. A že to, co se teď děje, není jen o našem chodníku, ale o spoustě starých křivd a nevyřčených věcí v celé ulici.
Po schůzi jsem za ním šla, i když se mi vůbec nechtělo. Řekla jsem mu, že mě štve, jak to udělal, že mě mrzí to volání na policii, ale že chápu, proč je na to tak citlivý. On zase řekl, že ho moje ranní poznámka vytočila a že měl pocit, že se mu vysmívám. Domluvili jsme se, že když nás na tom druhém něco naštve, prostě si to řekneme napřímo. A že když nebude někdo z nás stíhat odklízet sníh, dá tomu druhému vědět a ten mu pomůže, nebo se prostě vystřídáme. Do skupiny jsem pak napsala krátkou zprávu, že mě mrzí, jak se to celé vyhrotilo, a že příště radši zvednu telefon, než abych psala něco v emocích na internet. Situace v ulici se sama od sebe nezlepšila, některé vztahy zůstaly napjaté. Ale napětí se trochu zmírnilo a já od té doby hlídám nejen sníh před domem, ale i to, kdy a co píšu a komu to vlastně chci doopravdy říct.
