Článek
Po narození druhého dítěte jsem byla hlavně unavená a pořád jsem něco počítala. Plenky, práci, peníze, hodiny spánku. Tchyně tehdy sama nabídla, že nám pomůže s hlídáním, hlavně ve dnech, kdy oba s manželem pracujeme. Bydlí kousek od nás, je v důchodu a dávalo to smysl. Školku na plný úvazek jsme si dovolit nemohli, takže jsem její nabídku brala jako velkou pomoc. Říkala jsem si, že dětem dělá dobře být s babičkou a jí to dá pocit, že je potřebná. Upřímně jsem byla vděčná, že na to nejsem sama a že máme rodinnou výpomoc, jak se říká.
První varovné věty a skrytá realita
První malé varovné signály přišly přes starší dceru. Občas mezi řečí pronesla něco jako: „Babička říká, že jsem líná jako ty,“ nebo „Babička říká, že táta doma nic nedělá.“ Vždycky mě to dotklo, ale snažila jsem se to přejít. Děti si spoustu věcí přibarví nebo špatně pochopí, nechtěla jsem hned soudit. Uklidňovala jsem se, že tchyně je jen moc upřímná a občas jí ujede nějaká nešikovná věta. Zároveň mě to ale uvnitř trápilo. Bylo mi nepříjemné, že se naše rodinné věci probírají před dítětem takovým způsobem, ale neměla jsem v ruce nic konkrétního, jen útržky.
Zlom přišel jedno odpoledne, kdy jsem se z práce vrátila dřív. Odemkla jsem dveře a z chodby slyšela, jak tchyně v kuchyni mluví na dceru. Říkala jí: „Když nebudeš jíst, nikdo tě nebude mít rád,“ a pak ještě něco v tom smyslu, že „holka má být hodná, moc nemluvit a poslouchat dospělé“. Zůstala jsem stát za rohem a jen poslouchala. Nejdřív jsem si myslela, že jsem to špatně pochopila, ale pak to zopakovala skoro stejně. Bylo mi fyzicky špatně, stáhl se mi žaludek. Najednou mi došlo, že tohle není jen nějaká poznámka, ale způsob, jakým s ní mluví, když u toho nejsme.
Dcera promluvila a já otevřela oči
Do kuchyně jsem vešla schválně trochu hlučně, aby nebylo poznat, že jsem stála za dveřmi. Tchyně se okamžitě přepnula do „hodné babičky“, začala se usmívat, povídat si se mnou o školce a o tom, jak byly celý den hodné. Dcera ale vypadala úplně jinak než jindy. Byla napjatá a hned se ke mně přitiskla, skoro se mě držela za nohavici. To mě utvrdilo v tom, že se necítila dobře. Když tchyně odešla a doma se trochu uklidnila atmosféra, dcera se večer před spaním sama rozpovídala. Řekla mi, že u babičky nesmí brečet, protože je pak „ufňukaná a ostuda“, a že když se zlobí, babička s ní nemluví. Poslouchala jsem ji a uvědomila jsem si, že jsem to dlouho nechtěla připustit.
Nejdřív jsem to probrala s manželem. Je to jeho máma a nechtěla jsem jít do přímého střetu bez něj. Popsala jsem mu konkrétní věty, které jsem slyšela, i to, co říkala dcera. Viděla jsem, že je z toho v rozpacích. Napůl ji bránil tím, že říkal „mamka to tak nemyslí“, „ona je prostě z jiný doby“, ale zároveň bylo znát, že ho to zneklidnilo. Dohodli jsme se, že si toho zkusí víc všímat, hlavně když bude tchyně hlídat u nás doma, a že jí mezi řečí jemně naznačí, že nám vadí strašení a shazování. Já ale někde v sobě cítila, že bez jasnějších hranic se to samo nezmění.
Když pomoc rodiny začne něco stát
Několik týdnů to tak fungovalo napůl. Manžel jí opatrně říkal, že nechceme děti vychovávat pomocí strašení, zmínil konkrétní slova, ale moc to s ní nepohnulo. Občas se urazila, občas to shodila tím, že „dnešní děti jsou moc cíťa“ a že „za nás se to takhle neřešilo“. Nakonec jsem si jedno odpoledne, když seděla u nás u kávy, dodala odvahy a řekla jí to sama. Klidně, ale přímo. Popsala jsem jí, co dcera říká, jak se u ní cítí, a že je pro nás důležité, aby se děti doma nebály projevit emoce a neslyšely o sobě, že jsou líné nebo ostuda. Snažila jsem se mluvit spíš o sobě a dětech než o tom, že „ona dělá chyby“. Tchyně se nejdřív urazila, opakovala, že „tak se to vždycky dělalo“ a že jsme přecitlivělí. Nakonec jsem jí řekla, že ji o hlídání budeme prosit míň a spíš jen u nás doma, kde jsme aspoň občas taky my a víc vidíme, co se děje. Na to už jen pokrčila rameny, že je to naše věc.
V následujících týdnech se mi ulevilo a zároveň mě to mrzelo. Přišli jsme o část praktické pomoci, museli jsme znovu přepočítat práci, školku a hlídání. Na druhou stranu se doma viditelně zklidnila atmosféra. Dcera přestala opakovat ponižující věty, začala víc mluvit o tom, co se jí líbí a nelíbí, a na babičku se ptala míň často. Vztah s tchyní je teď chladnější, spíš formální. Vidíme se, ale už to není to „zaskočíme na kafe kdykoli“. Mrzí mě to, ale zároveň cítím, že jsem udělala to, co jsem měla. Uvědomila jsem si, že pomoc od rodiny má smysl jen tehdy, když respektuje naše hranice a způsob, jakým chceme s dětmi mluvit. A že i když je to nepříjemné, někdy je potřeba se za děti postavit i proti někomu, kdo nám zároveň pomáhá.
