Článek
Když jsem v pátek odpoledne vystoupila z auta v Peci, byla jsem úplně vyčerpaná. V práci bylo poslední týdny pořád něco, šéf na mě hodně tlačil a doma jsem pořád řešila jenom teploty, sirupy a hlídání, kdo kdy vyzvedne děti. Tenhle wellness pobyt jsem si koupila jako možnost na chvíli od všeho utéct. Potřebovala jsem mít aspoň dva dny, kdy po mně nikdo nic nechce a já nemusím být ta, co všechno zvládne. Po příjezdu jsem se jen rychle ubytovala, hodila tašku do kouta a vyrazila rovnou do saunového světa. Chtěla jsem to stihnout před večeří a představovala jsem si úplné ticho, klid a tlumené světlo. A hlavně žádné mluvení, žádné povinnosti.
Nahota, stud a první minuta v sauně
Hned u recepce saunového světa mě ale znejistila cedule s nápisem „textilfrei“. Věděla jsem to z webu, jen jsem to předtím nějak vytěsnila. Najednou mi došlo, co to znamená v praxi. Já a cizí lidi, všichni nazí, v jednom prostoru. Nejsem typ, co se svléká beze studu, a představa, že tam budu sedět nahá s úplně neznámými lidmi, mi byla dost nepříjemná. Zároveň mi bylo trapné prostě odejít a dělat, že jsem to nepochopila, když jsem si to sama objednala. V šatně jsem chvíli jen stála s prostěradlem v ruce a přemýšlela, jestli to mám vzdát. Nakonec jsem si ho omotala kolem těla, vzala si ještě ručník pod sebe a řekla si, že to prostě zkusím. První minuty v saunovém světě jsem ale víc pozorovala sebe než okolí a měla jsem pocit, že tam nepatřím.
Sedla jsem si do menší suché sauny, kde nikdo nebyl, a snažila se zklidnit. Říkala jsem si, že jsem dospělá ženská, že tohle je normální, že to tu tak má většina lidí a nikdo nikoho neřeší. Zkoušela jsem se soustředit na dech, ale pořád jsem myslela na to samé. Jak vypadám, jak sedím, jestli mi někde neleze prostěradlo. Po pár minutách vešel dovnitř muž, zhruba kolem čtyřicítky. Jen kývl na pozdrav, sebejistě si sedl o lavici níž a nic neřešil. V tu chvíli jsem si všimla, jak moc jsem stažená. Držela jsem prostěradlo oběma rukama, ramena nahoře, tělo v napětí. Cítila jsem, že jsem víc nervózní než jen přehřátá.
Když se vám v sauně zatmí před očima
Teplo se stupňovalo a mně se začala motat hlava. Měla jsem pocit, že nedokážu pořádně dýchat, dech byl mělký a těžký. Došlo mi, že jsem od rána skoro nepila, jen kafe a nějaký čaj po cestě. Řekla jsem si, že radši půjdu ven, než tam omdlím. Když jsem se ale zvedla, svět se mi před očima trochu rozmazal a já si rychle zase sedla, protože jsem cítila, že to není dobré. Ten muž se na mě podíval a klidným hlasem se zeptal: „Je vám dobře? Nechcete radši na chvilku ven?“ Bylo mi strašně trapně, že ze všech lidí zrovna já mám v sauně takový problém. Zároveň jsem cítila úlevu, že si toho někdo všiml a reaguje úplně normálně, bez posměchu.
Poslechla jsem ho, pomalu jsem vstala a vyšla ven. On šel tiše kousek za mnou. Nic neříkal, jen mi podržel dveře a ukázal na jedno lehátko v odpočívárně. Sedla jsem si, opřela se a snažila se rozdýchat. On mi nalil vodu ze džbánu na stolku, podal mi sklenici a sám si sedl o pár lehátek dál, aby mi nechal prostor. „Zkuste chvíli jen dýchat nosem a pomalu,“ řekl. Postupně se mi začalo ulevovat, tlak se trochu srovnal a trapný pocit se začal míchat s vděčností. Nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal, nikdo nic nekomentoval. Abych něco řekla, začala jsem se omlouvat: že jsem na sauny prostě měkkota, že mi to prostředí úplně nesedí a že jsem asi neměla lézt hned do té nejteplejší.
Cizí muž, jizvy a úplně upřímný rozhovor
Usmál se a řekl: „To má spousta lidí. Já jsem sauny dřív nesnášel.“ Krátce se odmlčel a dodal, že se styděl za svoje tělo po úrazu a za jizvy. Ukázal mi na rameni starší jizvu, ne nějak okázale, spíš jen věcně. Začal vyprávět, jak mu trvalo, než se v tomhle prostředí přestal cítit trapně. Říkal, že mu wellness postupně pomohlo být k sobě mírnější a přestat tolik řešit, kdo se na něj dívá a co si asi myslí. Překvapilo mě, jak otevřeně o tom mluvil s cizím člověkem. Čekala bych spíš nějaké lehké vtípky nebo řeči o tom, jak je to tady super. Došlo mi, že jemu možná taky pomáhá, že jsme oba anonymní a nejspíš se už nikdy neuvidíme. A já jsem si uvědomila, že tu sedím jen v prostěradle naproti cizímu chlapovi a mluvím s ním upřímněji o těle a o svém stavu než s většinou kamarádek.
Postupně jsme se dostali k tomu, proč jsem přijela sama. Najednou ze mě vypadlo, že mám dlouhodobě pocit, že doma musím být pořád „funkční“. Že nemám prostor být unavená nebo mimo, protože když já přestanu fungovat, doma nic nefunguje. Řekla jsem mu, že už měsíce jsem vyčerpaná a blízko vyhoření, ale pořád si říkám, že to ještě nějak dám. A že jsem sem jela s představou, že tady na chvíli nebudu muset nic řešit. Chvíli mlčel a pak poznamenal, že možná nejde o to od všeho utéct, ale dovolit si někde být slabá. Třeba i skoro omdlít v sauně před cizím člověkem, aniž by se tím něco zásadního stalo. Zasmála jsem se a přestala jsem být napjatá. Najednou jsem se v tom těle i v tom prostoru cítila přijatá, ne hodnocená.
Když jsme se pak u šaten loučili, jen jsme si popřáli hezký večer a každý šel svou cestou. Zbytek víkendu jsem si odchodila svoje procedury a procházky, ale v hlavě jsem se pořád vracela k tomu krátkému momentu v sauně. Došlo mi, že nejdůležitější chvílí celého pobytu pro mě nebyly bublinky ve vířivce ani masáž, ale ten obyčejný lidský kontakt, kdy jsem před cizím člověkem přestala předstírat, že všechno zvládám. A od té doby se častěji ptám sama sebe, jestli na sebe nemám přehnané nároky a jestli bych k sobě nemohla být aspoň občas tak laskavá, jako byl tehdy v sauně on ke mně.
