Článek
Když jsme se už na podzim s partou domluvili, že letos utečeme z města na hory, znělo to jako ideální plán. Chtěli jsme se vyhnout klasickému silvestrovskému sledu zakouřených klubů, drahých drinků a přeplněných barů. Všichni jsme nadšeně přikyvovali, že to letos uděláme jinak – víc přírody, víc klidu, víc „dospělého“ Silvestra. Na internetu jsme našli chatu: pár fotek, dobré recenze, přiměřená cena. Nikdo z nás neřešil nic dalšího – příjezd, vybavení, vzdálenost ke sjezdovce. V hlavě jsem měl hotový obrázek: sníh, krb, společné vaření, večer deskovky. A vůbec mě nenapadlo, že to celé možná stavím na představě, kterou ve mně vyvolalo pár fotek na webu a moje vlastní fantazie.
Co se pokazí už na cestě
Vyjížděli jsme 30. prosince dopoledne dvěma auty s tím, že se vyhneme dopravní špičce. V praxi jsme hned za městem narazili na kolonu dalších lidí s úplně stejným nápadem. Seděl jsem za volantem, jeli jsme krokem a začínala mě bolet záda i hlava. Čím déle jsme stáli, tím víc mě štvalo, že trávím hodiny v zácpě, abych „utekl z města“. V autě začala být napjatá atmosféra. Někdo se chtěl zastavit na jídlo, jiný tlačil na to, že musíme dorazit za světla, aby se nám líp hledala chata. Já jsem měl pocit, že řídím, starám se, a místo vděku poslouchám jen dohady. Když jsme tam po několika hodinách dorazili, byli jsme vyčerpaní, protivní a úplně bez toho nadšení, se kterým jsme doma házeli věci do kufru.
Chata nás po příjezdu zklamala. Na fotkách působila útulně, naživo byla menší, ošoupaná a hlavně ledová. Před námi tam očividně pár dní nikdo nebyl. Majitel nám v rychlosti předal klíče, ukázal stará kamna, bojler na dřevo, pár základních věcí, popřál „hezký Silvestr“ a zmizel. První hodinu jsme jen zkoušeli přijít na to, jak kamna pořádně roztopit, kdo kde bude spát a kam dát jídlo, které jsme přivezli. Při vybalování nám začalo docházet, že některé věci, které jsme brali jako samozřejmost, prostě nebyly – třeba normální ostrý nůž, prkýnko, utěrky. V duchu jsem si říkal, že jsme měli víc přemýšlet a zeptat se na detaily, ale nahlas jsem to nechtěl vytahovat, abych nebyl ten, kdo hned po příjezdu kazí náladu.
Když se parta rozdělí na dvě poloviny
Druhý den ráno jsme měli plán na lyže a běžky. Venku ale foukal silný vítr, silně sněžilo a předpověď nevypadala o moc líp. Polovina party prohlásila, že na to kašle, že nikam nejde a radši si dá pomalé dopoledne v teple. Druhá půlka, včetně mě, měla pocit, že přece nebudeme sedět zavření v chatě, když jsme kvůli horám jeli tak dlouho. Rozdělili jsme se – část odjela, část zůstala. Najednou tam bylo to tiché „my a oni“. My, co „nechceme nic zmeškat“, a oni, co „jsou pohodlní“. Když jsme se vrátili promrzlí, s tím, že kvůli větru byly některé vleky zavřené, zbytek přecpaný a sníh nic moc, už nám do humoru moc nebylo. Ti, co zůstali v chatě, na nás koukali stylem „říkali jsme vám to“. V tu chvíli mi poprvé došlo, jak moc jsme si ten víkend vysnili a jak málo jsme počítali s tím, že nám do toho může zásadně zasáhnout počasí a realita.
Odpoledne před Silvestrem jsme se snažili zvednout si náladu aspoň přípravou jídla a výzdoby. Vypadalo to jako fajn plán – společně vařit, krájet, povídat si. Jenže i tam se začala objevovat drobná tření. Někdo se chopil vaření, jiný prostě seděl u stolu, pil víno a „koordinoval“. Já jsem nakonec většinu času stál v kuchyni, přendával plechy, utíral linku a v hlavě se mi honilo, že jsem si to takhle fakt nepředstavoval. Lezlo mi na nervy, že zatímco někteří už „odpočívají“, ostatní dělají servis, ale nahlas jsem to neřekl, protože jsem se bál, že se z toho hned stane hádka. Do toho jsme zjistili, že wifi skoro nefunguje a mobilní signál je bídný. Naivně jsme počítali s tím, že si dáme aspoň videohovor s rodinou a pár kamarády ve městě, a najednou to nešlo. Celé odpoledne se tak neslo v pasivní nespokojenosti, kterou jsme se snažili překrývat vtípky.
Hluční sousedi a konec našeho vysněného klidu
Večer situaci zhoršila sousední chata. Zatímco my jsme chtěli klidnější Silvestr – něco mezi deskovkami, vínem a krátkým ohňostrojem o půlnoci – vedle začali slavit velmi hlučně už kolem deváté. Hlasitá hudba, křik venku, ohňostroje každých pár minut. Zavřeli jsme okna, ale i tak to dunělo celou chatou. Nakonec jsme si museli pustit hlasitěji vlastní hudbu, abychom aspoň trochu přehlušili ten hluk zvenku. A v tu chvíli se náš „poklidný Silvestr na horách“ změnil v to, před čím jsme chtěli utéct. Stejný rámus, jen v menším měřítku a bez možnosti prostě odejít domů. Cítil jsem rostoucí podráždění a zvláštní pocit, že jsme se nechali až příliš ovlivnit vlastní představou o tom, jak by to všechno mělo vypadat.
Po půlnoci jsme se přece jen vyhrabali ven s prskavkami a pár rachejtlemi. Vítr nám je okamžitě odfukoval, zapalovač stávkoval a celá ta scéna byla spíš rozpačitá než nějak slavnostní. Jeden kamarád při běhání po zledovatělé cestě upadl, naštěstí si jen narazil zadek, ale stejně jsme pár minut řešili, jestli to nebudeme muset jet ukázat na pohotovost. Když jsme se vrátili dovnitř, místo typického „novoročního“ pocitu jsem byl jen unavený a otrávený. Šel jsem spát dřív než ostatní, aniž bych měl potřebu cokoliv dál slavit. Ráno při balení, mezi skládáním věcí do tašek a vynášením odpadků, mi došlo, že ta chyba nebyla v horách ani v chatě. Byla v tom, jak jsme si to v hlavě celé představili. Odvezl jsem si z toho ponaučení, že příště chci Silvestr mnohem jednodušší, bez velkých plánů a představ, které se pak jen těžko naplní.
