Článek
Když Adam začal být apatický, myslela jsem, že za to můžou zoubky
Všechno začalo docela nevinně, téměř nenápadně. Bylo chladné listopadové odpoledne a náš Adam, náš milovaný roční chlapeček, byl trochu protivnější než obvykle. Plakal víc, nechtěl jíst, pořád se na mě tiskl a mě napadlo jediné: Zase další zoubky.
Přes den jsem ho kolébala v náručí a v noci jsem seděla u jeho postýlky a šeptala mu ukolébavky, zatímco tiše fňukal. Zdálo se mi, že má malou teplotu, ale nebylo to nic dramatického. „To bude dobrý, všechno je to kvůli zubům,“ ujišťovala jsem nejen sebe, ale i manžela, který se taky tvářil ustaraně.
Večery plné bezmoci a vzteku
Dny se táhly a Adam byl na střídačku veselý a jindy zase úplně bez zájmu o cokoliv. Jednou ráno seděl na koberci, koukal skrze mě a ani se neusmál, když jsem před ním mávala jeho oblíbeným plyšákem. Něco uvnitř mě začalo šeptat, že to není úplně v pořádku.
Jednou v noci jsem si všimla, že jeho křik je úplně jiný – ne ten klasický „maminko chci náruč“, ale zoufalý, až hrdelní. Zkoušela jsem ho hladit, zpívat mu, nic nepomáhalo. Vystrašená jsem volala přes dveře na Davida: „Přijď sem, tohle se mi nelíbí!“ Do pokoje vběhl rozespalý, posadil se vedle nás a polohlasem zopakoval moje obavy: „To bude dobrý, neboj se… Ale možná bychom měli ráno zajet k doktorovi.“
Strach rostl, Adam slábl
Jeho teplota kolísala, chvíli se zdálo, že je zdravý jako rybička, a další hodinu ležel jako hadrová panenka. Kroutila jsem si ruce a počítala minuty do rána. Na pohotovosti zkoumali Adamovi zuby, odebrali pár testů s tím, že malým dětem prostě sem tam něco je.
Ale něco ve mně křičelo, že to není ono. Adam už se ani nesnažil chytit mě za prst, jeho pohled byl prázdný. „Tohle nejsou jen zuby,“ šeptala jsem Davidovi, když jsme jeli domů. Jen pokývl hlavou, vypadal taky zlomeně.
Osudný večer na dětském oddělení
Toho večera se Adam začal divně škubat. Jeho drobné ručičky se cukaly, oči vytřeštěné do stropu. V panice jsem popadla bundu, sbalila přebalovací tašku a hnala jsme se s Davidem zpátky do nemocnice. Slyšela jsem už jen tep v hlavě, Adamův dech byl mělký, už vůbec neplakal. Sestřička nás vzala bez čekání, zamračila se, když viděla Adamův stav.
Všechno pak šlo strašně rychle – kapačky, různé přístroje, slova, kterým jsme nerozuměli. Pořád jsme slyšeli: „Musíme počkat na výsledky, nevíme, co to přesně je.“ Pak nám lékařka řekla: „Uděláme všechno, co půjde.“
Kruté ráno a konec naděje
Ráno nás vzbudil zvuk monitorů a šeptání personálu. Adam nevnímal, byl připojený ke spoustě přístrojů, vypadalo to jako zlý sen. Byla jsem vedle z toho, jak se mu i přes všechnu péči horšil stav. David mě obejmul, oba jsme byli na pokraji zhroucení.
Dva dny jsme žili jako ve zlém snu. Každý pohyb personálu mi bral dech. A pak to přišlo – oznámení, že Adamův mozek je nevratně poškozený a že už mu nemůžou víc pomoct. „Můžete tu s ním být, jak dlouho chcete,“ šeptla lékařka. Hroutila jsem se, prázdnotou jsem zírala na naše malé bezvládné dítě. Nechtěla jsem tomu uvěřit.
Museli jsme se rozloučit
Když mi řekli, že je čas se rozloučit, mísil se ve mně obrovský vztek a beznaděj. „To není fér, vždyť měl jen horečku!“ křičela jsem v duchu na celý svět.
Poslední chvíle jsem mu hladila vlásky a zpívala tu nejtišší ukolébavku. David mě držel za rameno a oba jsme plakali. „Miluju tě, můj broučku. Odpusť mi, že jsem nepoznala, jak moc tě něco bolí,“ šeptala jsem Adamovi do ouška.
Chci, aby můj příběh varoval i ostatní
Teď, s odstupem, vím, že zvláštní příznaky u dětí nejsou nikdy banalita. Prosím všechny mámy: Nespoléhejte na to, že je všechno „jen zoubky“. Když cítíte, že je něco špatně, neváhejte.
Dokonce ani tehdy, když vám okolí říká, že přeháníte. Já bych za tu šanci rozhodnout všechno jinak dala cokoliv.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
