Článek
Když mi v sobotu ráno přišla zpráva od kamarádky, že jede na blešák a jestli půjdu s ní, první reakce byla: „Dneska ne, chci uklízet.“ Týden byl náročný, měla jsem v hlavě spoustu věcí do práce a říkala jsem si, že klidný den doma mi prospěje. Jenže pak jsem si uvědomila, že už několikátý víkend po sobě něco musím a nikam nejdu. Tak jsem jí napsala, že půjdu, a za hodinu jsme už chodily mezi stánky na okraji města. Většinou jsme jen koukaly, občas si něco vzaly do ruky, ale nic mě nijak výrazně nezaujalo. Brala jsem to spíš jako procházku, pokec a možnost vypnout.
Nenápadné sako a paní, co se styděla prodávat
U jednoho menšího stánku mě zaujala starší paní. Neměla toho moc, jen pár kousků pánského oblečení, nějaké hrnky, talíře. Na dece leželo tmavé vlněné sako, které na dotek působilo kvalitně, jen bylo trochu pomačkané. Vzala jsem ho do ruky a ptám se, kolik za něj chce. „Padesát korun,“ řekla tiše a dívala se spíš někam vedle mě. Vypadala trochu nesvá, jako by jí bylo nepříjemné tam sedět a prodávat věci. Chvilku jsem přemýšlela, jestli ho vůbec potřebuju, ale bylo mi jí líto. Řekla jsem si, že když tak sako dostane brácha, a zaplatila bez smlouvání. Paní poděkovala tiše, až jsem měla pocit, že to pro ni hodně znamená.
Doma jsem sako pověsila na ramínko a až večer, když jsem měla chvíli klidu, jsem se k němu vrátila. Zkusila jsem si ho před zrcadlem a zjistila, že mi vlastně docela sedí. Jen rukávy byly trochu delší, ale to by šlo spravit. Napadlo mě, že ho vyčistím a pak případně donesu ke švadleně. Než jsem ho ale dala stranou, začala jsem kontrolovat kapsy, jestli v nich není nějaký papírek, stará účtenka nebo kapesník. V jedné vnitřní kapse jsem o něco zavadila prsty. Kapsa byla ztuhlá, skoro nešla otevřít. Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen silnější šev, ale to, na co jsem sahala, bylo divně placaté.
Obálka v podšívce a peníze na horší časy
Začala jsem být zvědavá, tak jsem vzala malé nůžtičky a rozhodla se kousek vnitřního švu opatrně odpárat. Nechtěla jsem sako zničit, ale zároveň mě zajímalo, co tam je. Když se látka trochu uvolnila, nahmatala jsem malou obálku zastrčenou mezi podšívkou a vrchní látkou saka. V tu chvíli mi došlo, že to není jen nějaký výrobní štítek. Obálku jsem vytáhla, byla starší, trochu zažloutlá, ale zavřená. Otevřela jsem ji a zůstala jsem stát. Uvnitř bylo několik bankovek složených napůl a malý ručně psaný lístek. Vytáhla jsem peníze a začala je počítat. Bylo tam několik tisíc. Na lístku stálo přibližně: „Odložené peníze na horší časy.“
Chvíli jsem na to jen koukala a v hlavě se mi míchalo nadšení z nečekaného nálezu s dost nepříjemným pocitem. Ty peníze mi prostě nepatřily. Přemýšlela jsem, jak dlouho tam asi byly schované a jestli si ta paní vůbec uvědomila, že je má v saku. Část mě si hned začala představovat, co by se za ně dalo udělat – zaplatit část nájmu, jet někam na víkend, koupit něco, co jsem dlouho odkládala. Jenže ten lístek s větou o horších časech mi nešel z hlavy. Večer jsem to probrala s přítelem. Řekl něco jako: „Koupila jsi to, je to tvoje, klidně si je nech.“ Ale pak dodal: „Na druhou stranu… asi bych je taky spíš vrátil.“ Viděla jsem na něm, že v tom taky nemá jasno.
Vrátit nález nebo mlčet a zapomenout
Pár dní jsem nad tím přemýšlela. Obálku jsem nechala na stole a pokaždé, když jsem šla kolem, jsem na ni koukla. Věděla jsem, že blešák bývá jen v sobotu, takže mám týden na rozmyšlenou. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím vyřešit tak, abych s tím mohla v klidu žít. Další sobotu jsem se tam vydala znovu. Cestou jsem si v hlavě promýšlela, co té paní řeknu, a zároveň mě napadaly trapné scénáře, jak se mi vysměje, že jsem naivní, nebo tam vůbec nebude. Když jsem došla na místo, ulevilo se mi. Seděla tam zase, na stejné skládací židličce, před sebou stejnou deku.
K paní jsem došla s obálkou v ruce a zeptala se, jestli si na mě pamatuje, že jsem si u ní minule koupila to tmavé sako. Přikývla. Vysvětlila jsem jí, že jsem v něm doma našla něco, co tam podle mě patří jí, a podala jí obálku i s lístkem. Viděla jsem, jak jí na okamžik ztuhl obličej, pak si vzala obálku, otevřela ji a prsty se jí trochu třásly, když bankovky přepočítávala. Začala se omlouvat, že je roztěkaná, že to byly její rezervy, které si kdysi schovala do saka po manželovi a myslela, že je už dávno vyndala. Opakovala, že nechápe, jak na to mohla zapomenout. Nabízela mi, že mi aspoň část peněz nechá, že to je fér. Odmítla jsem. Vzala jsem si jen to sako, které mi pořád viselo přes ruku. Cestou domů jsem měla zvláštní pocit klidu. Sako bylo najednou jen obyčejná věc z blešáku, ale to, že jsem tu situaci vyřešila tak, jak jsem cítila, pro mě bylo nejdůležitější.
