Článek
Bydlíme v novém bytě teprve pár týdnů a pořád mám pocit, že jsem tak napůl ve stěhování. Ten den jsem byla doma sama, partner byl v práci a já se pustila do další várky krabic. Třídila jsem papír, skládala krabice na hromadu a chystala se je vynést do tříděného odpadu. Vzala jsem svazek do ruky, došla ke dveřím a už jsem sahala na kliku. V tu chvíli jsem na chodbě zaslechla kroky a ženské hlasy. Automaticky jsem se zarazila, aby se tam zbytečně netlačili tři lidi najednou. Zůstala jsem stát těsně za dveřmi a poslouchala, jak kroky došly přesně k našemu bytu a zastavily se.
Když vás sousedi hodnotí za dveřmi
Jedna z žen pak celkem nahlas řekla něco ve smyslu: „No, ta nová blondýna z trojky, to jsem zvědavá, co je zač,“ a obě se tomu tak zvláštně uchechtnuly. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mluví o mně. Úplně jsem ztuhla a měla jsem pocit, že přes ty dveře vidí až ke mně do obýváku. Začaly rozebírat, jak mi „furt někdo zvoní“, že se tu „někdo pořád střídá“, a jedna z nich pronesla něco o tom, že to bude „nějaká kancelářská fiflena, co má pořád návštěvy“. V jejich tónu bylo slyšet odsouzení i zvláštní závist. Nikdy jsme se nepotkaly, vůbec o mně nic nevěděly a já tam stála přilepená ke klice a v hlavě se mi střídal stud se vztekem.
První reakce byla, že prostě vezmu za kliku, vyjdu ven a budu dělat, že jsem nic neslyšela. Zároveň jsem ale nechtěla na ně doslova vybafnout a spustit nějakou hysterickou scénu na chodbě. Tak jsem zůstala stát a říkala si, že aspoň uslyším, co o mně říkají, když si myslí, že nejsem doma. Druhá žena tu první ještě popichovala otázkami, jestli nejsem „nějaká zlatokopka“ nebo jestli to není „nějakej pronájem načerno“. V tu chvíli mi bylo fyzicky nepříjemně, úplně jsem cítila tlak v žaludku. Když nakonec sešly po schodech dolů a já slyšela, jak se za nimi zavřely vchodové dveře, pořád jsem stála na místě a připadala jsem si strašně odhaleně, přestože jsem neudělala nic špatného.
Řešit to, nebo dělat že nic
Zbytek dne jsem byla napjatá. Každé cvaknutí výtahu nebo bouchnutí dveří na chodbě mě vytrhlo z práce. Měla jsem otevřený notebook, ale v hlavě jsem si pořád dokola přehrávala ty věty, co jsem slyšela. A zároveň jsem sama sobě vyčítala, že jsem neotevřela a neřekla něco ve stylu: „Dobrý den, já jsem ta blondýna z trojky.“ Nakonec jsem to nevydržela a napsala partnerovi, co se stalo. Odepsal mi, ať to neřeším, že se sousedi vždycky pomlouvají a že to nic neznamená. Večer mi to zopakoval, tvářil se smířlivě a říkal, že se to v domech prostě děje. Jenže mně bylo nepříjemné vědomí, že mě někdo takhle zaškatulkoval, ještě než jsme se pozdravili. Začala jsem přemýšlet, jestli má smysl to nějak slušně pojmenovat, nebo jestli dělat, že nic.
Druhý den dopoledne jsem šla vynést koš. Odemkla jsem byt, vyšla na chodbu a dole u vchodových dveří jsem potkala starší sousedku. Podle hlasu, kterým mě pozdravila, mi došlo, že je to ta, která o mně den předtím mluvila. V jedné ruce držela kytky zabalené v papíru, druhou si přidržovala kabelku. Na vteřinu jsme na sebe jen mlčky zíraly. Bylo vidět, jak si mě prohlíží od hlavy k patě, jako by si ověřovala, jestli si mě správně spojila s bytem. V tu chvíli jsem se rozhodla, že toho využiju, než mezi námi zůstane nepříjemné ticho. Nadechla jsem se, usmála se, i když trochu křečovitě, a řekla: „Dobrý den, já jsem ta nová blondýna z trojky.“
Když slušná věta změní atmosféru
Viděla jsem, jak se v jejím výrazu objevilo překvapení. Najednou nevěděla, kam se dívat, a začala trochu koktat, že to tak nemyslela, že je jen zvědavá, protože se tu „všichni znají“ a každý nový člověk se hned řeší. Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem cítila, že se mi trochu třese hlas, a řekla jsem jí, že jsem včera byla doma a všechno jsem slyšela. Že mě to spíš mrzelo, než že bych se zlobila. V krátkosti jsem jí vysvětlila, že jsem se sem nastěhovala s partnerem, že pracuju z domova a že ti „návštěvníci“ byli stěhováci a kamarádi, co nám pomáhali se zabydlet. Sousedka se omluvila, řekla o sobě, že má „blbou pusu“, a trochu nesměle dodala, že mi může někdy ukázat, jak to tu chodí s domovní schůzí a společnými věcmi v domě.
Když za ní zapadly vchodové dveře a já zůstala sama na chodbě, ucítila jsem obrovskou úlevu. Jako kdyby se ten nepříjemný zážitek z předchozího dne nějak uzavřel. Došlo mi, že jsem ráda, že jsem to nenechala jen jako něco, co si budu přehrávat v hlavě při každém potkání na schodech, ale že jsem jí slušně nastavila hranici a zároveň jí dala šanci to napravit. Řekla jsem si, že sama nechci opakovat tenhle vzorec, a začala jsem si víc hlídat, co říkám o lidech, které ještě pořádně neznám. O pár dní později mi ta samá sousedka přinesla poštu, kterou mi nechali dole ve schránce, až ke dveřím a jen krátce zaklepala. Nebylo to žádné velké gesto, ale pro mě to byl signál, že i v takových drobnostech se dá vidět, že vztahy v domě se dají změnit, když člověk překoná první rozpaky.
