Článek
V kanceláři notáře jsme seděli vedle sebe, ale připadali jsme si, jako bychom byli každý úplně jinde. Venku bylo sychravo, já měl za sebou několik dní běhání po úřadech kvůli mamině a v hlavě jsem měl spíš papíry, doktory a vyřízení pohřbu než nějaký majetek. Poslední roky jsem byl ten, kdo s ní jezdil na kontroly, nakupoval pro ni, řešil účty, protože bydlím nejblíž. O závěti jsme se ale skoro nebavili. Vždycky jsem to nějak odbyl, přišlo mi necitlivé se ptát, komu co jednou nechá. Teď jsem tam seděl, koukal do stolu a cítil napětí, o kterém nikdo z nás nahlas nemluvil.
Co zaznělo u notáře všechno změnilo
Notář začal číst závěť zcela neutrálním hlasem. Nejdřív samé formality a věty, u kterých si člověk říká, že se ho to vlastně skoro netýká. Pak ale došel k bytu a zaznělo, že ho má zdědit výhradně „syn, který se o mě poslední roky staral“. V tu chvíli jsem vykulil oči. Nečekal jsem to v téhle podobě. Koutkem oka jsem viděl, jak sestra hne bradou a polkne, ale nic neřekla. U peněz bylo napsáno, že se mají rozdělit rovným dílem mezi nás dva, jenže ve mně už to znělo úplně jinak. Bylo jasné, že nejdůležitější je v závěti právě byt a že nás rozděluje.
Když notář dočetl a zeptal se, jestli máme nějaké dotazy, nikdo nic. Měl jsem v hlavě chaos. Napadlo mě říct, že se třeba můžeme domluvit jinak, že to nějak spravedlivě rozdělíme, ale nedokázal jsem to vyslovit. Přišlo mi, že to teď nebude působit dobře, že by to znělo jako omluva za něco, co jsem vlastně nerozhodl. Sestra se pomalu zvedla, poděkovala notáři odtažitým tónem a bez jediného pohledu na mě odešla. Já tam ještě chvíli seděl, slyšel, jak se za ní zavřely dveře, a došlo mi, že tohle není jen chvilkový vztek, že jsme právě něco hodně pokazili, i když jsem vlastně nic neřekl.
Odešla beze slova, já zůstal s vinou
Před domem jsem chvilku přešlapoval a rozhlížel se, jestli ji někde neuvidím, ale byla pryč. Zkusil jsem jí zavolat, hned to skočilo do hlasové schránky. Ještě jednou jsem to zkusil, pak jsem to vzdal, protože jsem měl pocit, že čím víc budu tlačit, tím víc ji odradím. Večer jsem seděl doma a přehrával si to dokola. Vyčítal jsem si, že jsem tam měl hned navrhnout, že byt prodáme a podělíme se, nebo že jí aspoň řeknu, že to takhle nechci. Zároveň jsem ale cítil úlevu, že nepřijdu o místo, kde teď bydlím a kde jsem s mámou poslední roky trávil čas. Tyhle dva pocity – úleva a vina – se ve mně celý večer střídaly.
Další dny jsem zvolil opatrnou strategii. Psali jsme si jen ohledně praktických věcí: kdy bude další schůzka, co je potřeba podepsat, co mi přišlo za dopisy. Snažil jsem se, aby zprávy byly neutrální, aby v nich nebyl tlak ani vysvětlování. Odpovědi ale skoro nechodily. Jednou mi přišlo jen „nemám zájem, dělej si, co chceš“. Krátká věta, ale bolelo to víc, než kdyby mi něco vyčetla konkrétně. V práci jsem se přistihl, jak pořád beru do ruky mobil a doufám, že se ozve sama. Nakonec jsem to nevydržel a napsal jí delší zprávu, popsal jsem, jak se cítím, že jsem o závěti nevěděl a že mi jde hlavně o to, abychom o náš vztah nepřišli.
Jedna zpráva, jedna schůzka, šance na opravdový rozhovor
Odpověď přišla až za pár dní a byla překvapivě stručná: „Můžeme se sejít, ale ne kvůli bytu.“ To mě vlastně uklidnilo. Navrhla kavárnu kousek od své práce, takže jsem pochopil, že chce mít možnost kdykoli odejít, kdyby to na ni bylo moc. Když jsem přišel, vypadala klidně, ale bylo vidět, že je stažená a v pozoru. Začali jsme řečmi o práci, o dětech, o běžných věcech. Bylo to takové divné, formální. Oba jsme ale cítili, že jen čekáme, kdo z nás ten hlavní rozhovor začne.
Nakonec to udělala ona. Řekla, že jí nejde ani tak o byt, i když ji to samozřejmě zamrzelo, ale spíš o to, že se tím jen potvrdilo, co cítila celý život – že já jsem byl ten „lepší“, na kterého byli rodiče pyšní. Připomněla příhody, na které jsem si já skoro nevzpomínal: jak mě chválili za známky, jak jí nevěřili, když měla problém ve škole, jak se víc zajímali o moje úspěchy než o to, co trápilo ji. A že teď, když máma napsala závěť tímhle způsobem, má pocit, že ji definitivně postavila na druhé místo. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem se o mámu staral hlavně proto, že jsem to měl blízko a mohl jsem si upravit práci, ne proto, že bych byl něco víc. Řekl jsem jí, že jsem o závěti nevěděl a že jestli bude chtít, můžeme se dohodnout jinak, třeba na spoluvlastnictví nebo nějakém vyrovnání. Shodli jsme se, že se zkusíme bavit o dědictví tak, aby se necítila vynechaná. Zároveň jsme oba věděli, že ty hlubší věci, které v sobě nosí roky, tím jedním setkáním nezmizí. Ale aspoň jsme je poprvé řekli nahlas.
