Článek
Na hory jsme vyráželi 30. prosince večer, v autě narvaném lyžemi a taškami s jídlem a alkoholem. Bylo nás pět: já, můj kluk Martin a tři kamarádi. Lucka přes známého sehnala menší chatu nad vesnicí, o které jsme věděli jen to, že je „stará, ale funkční“. Cestou jsme řešili praktické blbosti – jestli jsme nezapomněli reprobednu, kolik máme rumu a kdo vezme první ranní jízdu na sjezdovce. Když jsme dorazili, uvítal nás chlad a zatuchlý vzduch, ale nikdo to neřešil. Zapnuli jsme elektrické topení, v kuchyni roztopili kamna a spali v mikinách a ponožkách s tím, že to hlavní nás čeká až zítra večer dole v hospodě.
Plán dokonalé oslavy se začíná hroutit
Silvestrovské dopoledne proběhlo přesně podle plánu. Ráno sjezdovka, trochu fronty, trochu ospalé nohy, ale příjemný pocit, že „už jsme na horách“. Cestou zpátky jsme se stavili v obchodě ve vesnici pro poslední zásoby – brambůrky, něco na topinky, další víno. U pokladny běžela televize, kde meteorolog říkal něco o silné sněhové vánici. Brala jsem to jako samozřejmou součást hor. Po návratu na chatu jsme začali krájet zeleninu, chystat jídlo na večer a domlouvat, v kolik vyrazíme dolů, abychom ještě chytli stůl. Vůbec nás nenapadlo, že ten plán může padnout.
Odpoledne se ale počasí začalo měnit rychleji, než jsme čekali. Vítr zesílil, sníh najednou padal v hustých pruzích a stará okna v chatě začala nepříjemně vrzat. V jednu chvíli Martin prohlásil, že by možná bylo rozumnější do hospody vůbec nejít, že se mu nechce brodit někam dolů v takovém počasí a pak se zase drápat zpátky. Mě to strašně vytočilo, protože v mojí hlavě byla ta hospoda hlavním důvodem, proč jsme sem jeli. Přišlo mi, že zase skončíme někde stranou, bez pořádné party. Začali jsme si s Martinem vyměňovat ironické poznámky, nic hlasitého, ale atmosféra v místnosti byla čím dál napjatější. Ostatní dělali, že to neslyší, ale bylo jasné, že je to všem trapné.
Výpadek proudu změnil Silvestra během minuty
Kolem páté najednou všechno zhaslo. Myslela jsem, že někdo omylem vypnul hlavní jistič, ale rychle došlo, že proud nejde v celé chatě. Topení se zastavilo, ticho bylo najednou až nepříjemné, venku to jen bušilo a fičelo. Petr volal majiteli chaty, jestli o tom ví. Ten mu v klidu řekl, že vypadla elektřina v celé vesnici a že nemá tušení, kdy to půjde zpátky. Poradil nám, jak správně roztopit kamna, kde je další dřevo, a připomněl, že v komoře je plynový vařič. Taky dodal, že teplá voda je přes bojler, takže ať ji zbytečně nepouštíme, protože nová se teď prostě neohřeje.
Najednou se z příprav na večírek stal improvizovaný nouzový režim. Běhali jsme po chatě s čelovkami, hledali svíčky, lucernu, sirky. Někdo nosil dřevo, jiný skládal věci blíž ke kamnům, aby nám v noci nebyla zima. Ten praktický shon nás trochu srovnal. Přestali jsme řešit, kdo je naštvaný na koho, a prostě jsme dělali, co bylo potřeba. Přišla SMS z hospody, že část programu ruší, protože kvůli počasí stejně spousta lidí nepřijede, a že se k nim pěšky nemáme pouštět, silnice se nedá udržet sjízdná. V tu chvíli nám došlo, že Silvestra strávíme nahoře sami, bez hlasité hudby a ohňostrojů, možná i bez sprchy.
Tichý Silvestr, který jsem vůbec nečekala
Když se úplně setmělo, seděli jsme v kuchyni u několika svíček a ohně v kamnech. Vítr hučel, občas to s chatou nepříjemně škublo. Chvíli jsme automaticky koukali do mobilů, ale baterky mizely a signál byl mizerný, takže to nedávalo smysl. Došlo na takové hloupé ticho. Mně se v tu chvíli všechno sečetlo – únava, zklamání z nevydařeného plánu i ten náš odpolední konflikt. Ujela mi slza, pak další a já se tam najednou rozbrečela. V tu chvíli se situace změnila. Martin si ke mně sedl, omluvil se za ty narážky, řekl, že velké silvestrovské davy vlastně nesnáší a že se je jen snažil přežít kvůli mně. A já si uvědomila, že jsem si tu představu večírku v hlavě držela mnohem víc, než bylo zdrávo.
Nakonec jsme vytáhli deskovky, které jsme si přivezli „pro jistotu na večery“. Nalili jsme si víno do hrnků, na plynovém vařiči ohřáli jednoduchou večeři a atmosféra se úplně změnila. Nikdo nepouštěl hudbu z mobilu, jen jsme si povídali. O práci, o tom, co nás štve, o vztazích, o tom, co se komu za poslední rok nepovedlo. Najednou to bylo mnohem otevřenější, než když spolu sedíme v přeplněném baru. Půlnoc proběhla tiše, bez odpočítávání. V dálce bylo občas slyšet rachejtle z vesnice, ale my jsme jen připili a byli tam spolu. Když se druhý den rozsvítila světla a zase začalo hučet topení, uvědomila jsem si, že tenhle neplánovaný, nuceně klidný Silvestr jsem si užila víc než všechny ty „dokonalé“ oslavy předtím.
