Článek
Bylo léto a já chodila už několikátý týden na ranní směny do malého hotelu na kraji města. Dělala jsem pokojskou, takže klasika – převléct postele, vynést koše, vysát, koupelna. Ten den jsme s kolegyní dostaly celé patro po odjezdech, takže jsme jely jeden pokoj za druhým skoro bez přemýšlení. Vešly jsme do dalšího pokoje, postel rozhozená, na stolku prázdné lahve od vína, v koši papíry, prostě typický „lepší večírek“. Kolegyně zamířila rovnou do koupelny a já si vzala vysavač a začala sbírat věci kolem postele.
Složený papír, který mě začal pálit
Když jsem odtahovala prostěradlo a sundavala peřinu, všimla jsem si u nohy postele přeloženého listu papíru. Zvedla jsem ho automaticky, že ho dám do koše, ale zarazilo mě, že je úhledně složený a nahoře je rukou napsáno „Pro tebe“. Chvilku jsem na to koukala a v hlavě se mi honilo, že to asi bude něco soukromého a že bych to měla rovnou vyhodit nebo aspoň nečíst. Zároveň jsem byla zvědavá, co to bylo za „tebe“ a proč to tam nechal. Nakonec jsem si řekla, že host je pryč, že jen nakouknu, a papír jsem rozložila.
Hned po prvních řádcích mi došlo, že držím v ruce dopis nějaké ženě, nejspíš partnerce. Omlouval se, psal, že už to mezi nimi nefunguje, že neví, jak dál. Byly tam docela konkrétní věty o jejich hádkách, o tom, jak se cítí neschopný, jak jí prý kazí život a sobě taky. Čím víc jsem četla, tím víc jsem se cítila nesvá. Nebylo to jako číst cizí deník ze srandy, spíš mi bylo nepříjemně a měla jsem pocit, že zasahuji do něčího soukromí. V jednu chvíli jsem se úplně lekla, že kolegyně vyjde z koupelny a uvidí mě, jak ten dopis čtu. Rychle jsem papír zase složila a položila ho na noční stolek, aby byl na očích, kdyby se pro něj někdo náhodou vrátil. A v duchu jsem si řekla, že jsem to dělat neměla.
Strach, že se na všechno přijde
Za chvíli vyšla z koupelny kolegyně, všimla si papíru na stolku a zeptala se, jestli je to k vyhození. V tu chvíli jsem znejistěla. Představila jsem si, jak ten chlap přijede, shání dopis a my mu oznámíme, že skončil v pytli na odpadky. Tak jsem rychle vyhrkla, ať to tam radši nechá, že si to třeba ještě někdo vyzvedne. Ona jen protočila oči, že se s tím zdržujeme, ale nechala to být, protože jsme stejně měly skluz. Pokoj jsme dodělaly, odnesly prádlo na chodbu a šly dál. Já se snažila soustředit na další postel a další koupelnu, ale v hlavě se mi pořád vracely jednotlivé věty z toho dopisu.
Asi po hodině, když jsme už byly o patro výš a uklízely úplně na druhém konci chodby, přišla za námi recepční. Řekla, že se vrátil jeden pán z pokoje, který jsme uklízely ráno, a ptá se, jestli u nás nenechal nějaký papír. V tu chvíli mi bylo úzko. Bylo jasné, že jde o ten dopis. S kolegyní jsme se na sebe podívaly a já automaticky nabídla, že s ním můžu jít do pokoje, protože si pamatuju, kde to leželo. Cestou po schodech dolů jsem přemýšlela, jestli na mně bude poznat, že vím, co v tom je. Pořád jsem si říkala, že jsem si to celé způsobila sama.
Setkání s autorem dopisu tváří v tvář
V pokoji už ten pán čekal. Byl trochu nervózní, chodil kolem postele a omlouval se, že dělá zmatek, ale že tu nechal „jeden důležitý papír“. Ukázala jsem na noční stolek, kde dopis pořád ležel složený přesně tak, jak jsem ho tam nechala. Řekla jsem mu, že jsme si říkaly, že by to mohlo být důležité, tak jsme to neschovaly ani nevyhodily. Viditelně se mu ulevilo, vzal dopis do ruky a řekl jen, že je to osobní záležitost. Poděkoval, ještě jednou se omluvil za komplikace a nic víc nevysvětloval. Já jsem se snažila tvářit neutrálně, jen přikývnout a nedívat se mu moc do očí, aby nebylo poznat, že ten obsah znám.
Když odešel, vrátila jsem se zpátky na patro s pocitem, že jsem udělala něco, co jsem neměla. Dál jsem uklízela skoro mechanicky, ale myšlenkami jsem byla jinde. Pořád jsem si představovala toho chlapa, jak ten dopis zase složí, strčí do tašky a možná ho večer někomu předá nebo nechá někde ležet. Vybavovaly se mi celé věty, které tam psal, jak popisoval svoje selhání, a bylo mi trapně, že to vůbec vím.
Došlo mi, jak snadno se člověk v takové práci dostane k věcem, ke kterým by se normálně nikdy nedostal. Cizí dopisy, léky, fotky, oblečení, co někdo zapomene, zbytky rozhovorů, co člověk zaslechne na chodbě. Z každé takové maličkosti je poznat část života někoho úplně neznámého. Ten den jsem si řekla, že příště, až najdu něco, co vypadá osobně, prostě to neotevřu. Ten krátký pocit zvědavosti za to nestojí. Ten dlouhý pocit viny z toho, že vím něco, co mi nikdo nesvěřil, si z toho léta pamatuju mnohem víc než jakékoli dýško.
