Článek
Když jsme v neděli kolem poledne jeli s partnerem k jeho mámě, říkala jsem si, že je to jen rodinný oběd. Zároveň jsem v sobě ale cítila takové drobné sevření. U ní doma jsem byla jen párkrát, vztah máme slušný, ale ne úplně blízký. Mám pocit, že si mě pořád tak trochu prohlíží a srovnává s nějakou svou představou. Po příjezdu nás usadila v obýváku, běhala mezi námi a kuchyní, povídala, co všechno navařila, a působila u toho nadšeně. Snažila jsem se jí přizpůsobit, chválila jsem, jak to tam voní, a opakovala si v hlavě, že to prostě v klidu zvládnu.
Lednice se otevřela a přišel první šok
Za chvíli na mě zavolala z kuchyně, jestli bych jí nepodala z lednice zeleninu na salát a nějaké pomazánky. Byla jsem vlastně ráda, že můžu pomoct, chtěla jsem působit jako ta, co se zapojí a nečeká, až jí všechno někdo připraví. Vstala jsem, otevřela lednici – a v tu chvíli jsem ucítila zatuchlý, lehce kyselý pach. Ne něco, co by člověka porazilo, ale rozhodně nic příjemného. Začala jsem očima hledat tu zeleninu a pomazánky, a jak jsem přejížděla po policích, docházelo mi, že problém nebude jen v tom, že je lednice úplně přeplněná.
Viděla jsem otevřené konzervy přikryté jen talířkem, salám oschlý na okrajích, kelímky od jogurtů s prošlým datem, omáčku v hrnci s takovou zvláštní vrstvou na povrchu. Do ruky jsem vzala misku s pomazánkou a všimla si po obvodu tenkého proužku plísně. V tu chvíli se mi udělalo vyloženě špatně. Hned mě napadlo: „Tohle by u nás doma letělo do koše.“ Jenže tady to evidentně stále patřilo do kategorie „ještě dobrý“. S každým dalším detailem jsem cítila, jak ve mně klesá ochota si z tohohle oběda cokoliv dát. Zároveň jsem si připadala přehnaně citlivá a snažila se sama sebe uklidňovat, že lidi přece jedí i horší věci a žijí.
Plíseň na pomazánce a věta ‚ještě dobrý‘
Tchyně si všimla, že u lednice stojím nějak dlouho, přišla za mnou, vzala mi tu misku z ruky a s úsměvem prohodila, že „to je ještě dobrý, to se jen trochu chytlo“. Dodala, ať hlavně nic nevyhazuju, že je škoda jídla, že za jejího dětství se neplýtvalo. V tu chvíli mi došlo, že pro ni je tohle opravdu způsob, jakým byla zvyklá hospodařit, ne nějaké vědomé riskování. Jenže já viděla ten okraj pomazánky a pořád jsem myslela jen na to, že tohle nechci jíst. Zkusila jsem proto opatrně navrhnout, jestli bychom neudělaly radši vajíčkovou pomazánku z čerstvých vajec, a schovala to za to, že „vajíčka miluju“ a že bych si je dala radši než cokoliv jiného.
V tu chvíli se v kuchyni objevil můj partner, asi ho zaujalo, že je tam nějaké ticho. Podíval se na mě, na mámu, na lednici a trochu pobaveně protočil oči, jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou. Prohodil něco ve stylu, že máma organizuje lednici „svým stylem“ už roky a že se ještě nikdo neotrávil. Mě to ale úplně neuklidnilo. Uvnitř jsem byla rozpolcená – nechci působit jako ufňukaná princezna, ale měla jsem z toho fyzicky špatný pocit. Nakonec jsme se s partnerem tak nějak domluvili pohledem: on si klidně vezme víc těch věcí, které mi přijdou sporné, a já zůstanu u toho, u čeho mám aspoň trochu jistotu. Řekla jsem si, že prostě nebudu jíst nic, z čeho mám špatný pocit, i kdyby to navenek vypadalo, že „dělám fóry“.
Jak odmítnout jídlo, aniž urazíte hostitelku
U stolu jsme pak seděli všichni tři, tchýně nadšeně nosila polévku, hlavní jídlo i ty pomazánky, které jsem před chvílí zkoumala v lednici. Jako první je nabídla mně a já si všimla, že mě pozorně sleduje. Došlo mi, že kdybych to jen tak odmítla, dost ji to zraní, protože si s tím dala práci a vnímá to jako výraz péče. Rychle jsem použila výmluvu, že mi poslední dobou nedělají dobře těžké věci jako pomazánky nebo majonézové saláty a že si dám radši jen zeleninu a trochu masa. Viděla jsem, že ji to trochu zamrzelo, ztichla, ale nic nekomentovala. Snažila jsem se pak působit co nejvíc spokojeně s tím, co na talíři mám, aby neměla pocit, že mi ten oběd nechutná. Partner si naopak na pomazánkách nahlas pochutnával a trochu tak odvedl pozornost ode mě.
Po obědě jsem se nabídla, že jí pomůžu v kuchyni s nádobím. Jednak ze slušnosti, jednak jsem přemýšlela nad tím, že třeba něco z té lednice nenápadně „zachráním“. Když jsem jen tak mimochodem zmínila, jestli bychom se nemohly podívat na ty věci, co jsou tam asi dlouho, jestli už nejsou po datu, zjevně se jí to nelíbilo. Řekla, že ona má ve věcech svůj pořádek a že přesně ví, co tam má. Ten tón byl dost jasný. V tu chvíli mi došlo, že tady narazím na odpor a že kdybych do toho víc zasahovala, akorát si zhorším vztah s ní i atmosféru doma. Proto jsem si vymyslela jiný plán – že si prostě příště něco přivezu s sebou a nebudu tam jezdit hladová a odkázaná jen na to, co vytáhne z lednice.
Večer doma jsem potřebovala si o tom všem promluvit. Sedli jsme si s partnerem a já mu otevřeně řekla, jak mi bylo, jak moc mě ta lednice znechutila a že se bojím tam normálně jíst. Zároveň jsem zdůraznila, že chápu, že je to jeho máma, že ji nechci urážet ani z ní dělat neschopnou. On přiznal, že ví, že to u ní v lednici není ideální, a že se o tom už párkrát pohádali. Vždycky to prý skončilo tím, že to brala strašně osobně, jako útok na to, jak žije. Proto to teď nechce dál hrotit. Navrhl, že příště přineseme třeba koláč, salát nebo něco, co budeme jíst hlavně my dva, a zbytek si jen tak symbolicky ochutnáme. Ulevilo se mi. Po tom původním šoku a nechuti mi zůstal pocit, že máme konkrétní plán, jak to do budoucna zvládat tak, abych nemusela jít proti sobě a zároveň jsme doma nevyvolávali zbytečné konflikty.
