Článek
Vyjížděla jsem z obchodu jako obvykle – s přecpaným vozíkem, taškou sklouzávající z ruky a hlavou úplně jinde. Venku už byl podvečer, takové to nepříjemné šero, kdy je člověk rád, že už bude doma. V kapse mi vibroval mobil, protože jsem před chvílí musela utnout pracovní hovor stylem „promiň, jsem u pokladen, musím končit“ a vlastně jsme nic nedořešili. Na parkovišti bylo narváno, auta stála těsně u sebe, lidi popotahovali tašky, děti pobíhaly sem a tam. Balila jsem nákup do kufru a mezitím koukala do telefonu, co mi ten kolega ještě poslal, a v hlavě si odškrtávala: večeře, úkoly s dětmi, jedna prezentace na ráno. Byla jsem nervózní, protože se stmívá rychleji, než bych chtěla, a já mám pocit, že doma zase přijdu do rozjetého večera a nestihnu nic tak, jak bych chtěla. V hlavě jsem měla jen: hlavně rychle odjet, dojet domů, zavřít za sebou dveře a na chvíli vypnout.
Když rutina za volantem oslepí pozornost
Sedla jsem do auta úplně automaticky. Klíč, zapalování, pás, hodit kabelku na sedadlo spolujezdce. Všechno jsem dělala tak naučeně, že jsem nad tím ani nepřemýšlela. Zase jsem zkontrolovala mobil, jestli ještě něco nepřišlo, a odložila ho do držáku. Podívala jsem se do zrcátek, ale spíš jen letmo, spíš ze zvyku, než že bych opravdu vnímala, co v nich je. Vím, jak se má správně couvat, učím to i dětem, když mluvíme o bezpečnosti, ale v tu chvíli mě tlačil pocit, že zdržuju. Vedle už čekalo jiné auto, řidič měl puštěný motor a bylo mi trapně, že tam stojím moc dlouho. V duchu jsem si říkala „tak pojď, jeď, ať už jsi pryč“, zařadila zpátečku a začala vyjíždět. Pořád jsem byla napůl v hlavě u toho nedořešeného hovoru a večerního seznamu povinností.
Najednou jsem uslyšela krátké, ale dost hlasité bouchnutí dozadu do auta. Jako když někdo plácne dlaní do karoserie. Instinktivně jsem dupla na brzdu. První, co přišlo, nebyl strach, ale vztek. V tu vteřinu jsem měla pocit, že mi někdo zbytečně zasahuje do prostoru, že mě omezuje. V hlavě jsem měla: „Proč na to auto saháš? Vždyť jsem se přece dívala.“ Byl v tom i ten celodenní stres, únava a pocit, že na mě všichni pořád něco mají. Leknutí se míchalo s podrážděností, s takovým tím vnitřním brbláním, že kdyby mi lidi dali chvíli klid, tak si všechno pohlídám sama. Přitom jsem vůbec nevěděla, co se vlastně stalo.
Teprve pak jsem uviděla to dítě
Otočila jsem se a přes zadní okno viděla chlapa v reflexní vestě. Stál těsně u auta, jednu dlaň pořád opřenou o kufr, jako by to auto fyzicky držel na místě. Byl lehce udýchaný a jen hlavou kývl vedle sebe, směrem za pravý zadní roh. Nic neřekl, ale bylo jasné, že chce, abych se podívala tím směrem. Až v tu chvíli jsem si všimla malého dítěte. Stálo tam zmateně bokem za mým autem, ruce trochu rozpřažené, jako kdyby se právě zastavilo uprostřed běhu a nevědělo, co dál. V tu sekundu mi došlo, proč ten chlap na to auto sáhl, a prozřela jsem. Došlo mi, jak málo stačilo. Ruce na volantu mi najednou připadaly strašně těžké a bylo mi skoro špatně.
Vypnula jsem motor a vystoupila, kolena jsem měla zvláštně měkká. Došla jsem k nim, abych se vůbec nadechla. Dítě se okamžitě rozběhlo k ženě o pár aut dál, která skládala nákup do kufru a asi ho na chvíli pustila z očí. Viděla jsem, jak po něm jen tak letmo loupla okem, jako by ani nestihla pochopit, co se právě dělo. Ten chlap v reflexní vestě se na mě podíval a docela klidným hlasem řekl, že ten kluk jí prostě vystřelil zpoza řady aut. Že jsem ho nemohla vidět, protože se objevil fakt na poslední chvíli. Na vteřinu se mi ulevilo, že to není celé jen moje vina, ale on hned dodal: „Ale couvala jste dost svižně. Byly to fakt vteřiny.“ Nebylo to útočné, spíš věcné konstatování. Právě proto mě to zasáhlo víc.
Když jsem si znovu sedla za volant, cítila jsem se jinak. Zpátečku jsem zařadila záměrně pomalu, jako bych tím sama sobě chtěla ukázat, že to umím i jinak. Každý pohyb mezi auty jsem sledovala se sevřeným žaludkem, každé dítě v zorném poli pro mě najednou bylo důležitější než všechny maily a hovory světa. Z parkoviště jsem vyjela krokem, až přehnaně opatrně. Cestou domů jsem byla pořád trochu rozklepaná a v hlavě jsem si znovu přehrávala ten zvuk dlaně na karoserii. Uvědomila jsem si, že mě ten den nezastavila moje pozornost ani brzdy, ale úplně cizí člověk, který byl v tu chvíli víc vnímavý než já. A říkala jsem si, že jestli mě tahle zkušenost k něčemu je, tak k tomu, že když sedám za volant, žádný mail, žádný hovor ani cizí auto, co na mě čeká, nemají mít v hlavě přednost.
