Článek
Už cestou do práce jsem cítila, jak jsem vyčerpaná. Poslední týdny se pořád mluvilo o škrtech, reorganizaci a „novém nastavení týmu“. V kuchyňce se šeptalo, na chodbě se lidi zastavovali u zamčených dveří zasedaček a všichni byli nějak napjatí. Věděla jsem, že v devět ráno máme poradu, kde nám má šéf oznámit „důležité změny“. Vzala jsem si blok, sedla si naproti němu a snažila se tvářit klidně a profesionálně. Uvnitř jsem ale měla sevřený žaludek. Už delší dobu jsem měla pocit, že mě víc kontroluje – řešil drobnosti, které dřív nechával být, několikrát mě zkritizoval před ostatními. Když jsem si sedala, na chvíli jsem se potkala očima s kolegyní. Jen protočila panenky, jako by chtěla říct: „Tak jdeme na to.“
Tlak roste, fráze zní pořád dokola
Šéf začal tím, že se musíme „přizpůsobit době“. Říkal, že po nás vedení chce vyšší výkon, že budeme dělat víc práce s menším počtem lidí a že je to prostě realita. Mluvil o tom, jak bychom měli víc spolupracovat, ale já jsem ho skoro neposlouchala. Znělo to jako naučené fráze, které už někde řekl stokrát. V hlavě jsem si přepočítávala svoje úkoly za poslední týdny a bylo mi jasné, že na mě už teď padá víc práce než dřív. A pak pronesl větu, že kdo s tím má problém, „tady možná nemá co dělat“. V tu chvíli mi došla trpělivost. Měla jsem pocit, že když teď neřeknu nic, tak už neřeknu nikdy.
Zvedla jsem ruku a ani jsem si to nestihla pořádně rozmyslet. Řekla jsem napůl ironicky, napůl zoufale: „Tak to mi rovnou dejte výpověď, jestli chcete, abych dělala práci za dva.“ Na vteřinu bylo v místnosti úplné ticho. Pár lidí se nejistě pousmálo, někdo se podíval do stolu. V tu chvíli mi došlo, jak to zní. Nebyla to odlehčená poznámka, spíš reakce člověka, který je už úplně vyčerpaný. Šéf zůstal úplně vážný a suše řekl, že takové poznámky nejsou na místě, a bez pauzy pokračoval v prezentaci. Já jsem cítila, jak mi hoří obličej, a hlavou mi jelo jen: „Proč jsem to říkala nahlas?“ Zbytek porady jsem skoro nevnímala.
Jedna věta, po které ztichne místnost
Jakmile šéf poradu ukončil, skoro jsem vyskočila ze židle. Snažila jsem se co nejrychleji zmizet mezi prvními u dveří a doufala jsem, že na mě nikdo nebude mluvit. Kolega vedle mě ale po cestě ven šeptem utrousil: „Teda, to bylo ostrý.“ Jeho tón nebyl vyloženě odsuzující, spíš překvapený, ale stejně mě to rozhodilo ještě víc. Vrátila jsem se ke stolu, otevřela počítač a civěla do mailů, aniž bych cokoliv četla. V hlavě jsem si opakovala, že jsem jen unavená, že jsem chtěla upozornit na situaci, ne dělat scénu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že se na to časem zapomene, že šéf má svých starostí dost a nebude to řešit.
Zhruba po čtyřiceti minutách mi ale vyskočil mail od asistentky šéfa. Krátká zpráva: mám se co nejdřív dostavit k šéfovi a personalistce do kanceláře. V tu chvíli se mi stáhl žaludek tak, že jsem skoro nedýchala. Bylo jasné, že to nebude jen přátelská domluva. Cestou po chodbě jsem si v duchu skládala omluvu, jak jsem to myslela jako nadsázku, že jsem to přehnala a že se to nebude opakovat. Zaklepala jsem, vešla dovnitř a hned jsem uviděla na stole složku se svým jménem. To mě zasáhlo ještě dřív, než někdo cokoliv řekl.
Kancelář, kde zazní konečný verdikt
Šéf začal klidným, skoro nezúčastněným hlasem. Řekl, že má už delší dobu pocit, že nejsem s firmou „na jedné vlně“ a že moje dnešní poznámka to jen potvrdila. Personalistka přede mě posunula papíry a řekla, že jde o výpověď ze strany zaměstnavatele, oficiálně z organizačních důvodů, s výpovědní lhůtou od příštího měsíce. Zkusila jsem se zhluboka nadechnout a vysvětlit, že to byl špatný vtip, že jsem přetažená a že to nemělo být bráno vážně. Šéf jen pokrčil rameny a řekl, že se o tomhle rozhodnutí už nějakou dobu uvažovalo a dnešek to jen urychlil. V tu chvíli jsem pochopila, že tady už není co vyjednávat. Cítila jsem směs šoku, studu a nespravedlnosti, ale zároveň bych tam nejradši už vůbec neseděla.
Když jsem se vracela na open space, všichni najednou strašně soustředěně koukali do monitorů. Nikdo se nezeptal, co se děje, nikdo se na mě ani pořádně nepodíval. Až o něco později za mnou v kuchyňce přišla kolegyně, ta, co na poradě protočila panenky. Potichu se zeptala: „Jak jsi dopadla?“ Řekla jsem jen: „Končím tady,“ a sama jsem v tom slyšela hořkost i jakousi úlevu. Vyslovit to nahlas mě zabolelo, ale zároveň jsem si uvědomila, že jim moje věta na poradě možná jen posloužila jako záminka. O mém odchodu nejspíš mluvili už delší dobu a jen čekali na vhodný okamžik.
Co zůstane, když výpověď odezní
Domů jsem šla s pocitem prázdna. V hlavě mi běželo, jestli bych tam ještě seděla, kdybych ten „vtip“ spolykala a držela pusu. Zároveň jsem ale věděla, že ten tlak bych dlouhodobě stejně neunesla. To, co mě mrzí nejvíc, není ani ta samotná výpověď, ale způsob, jak rychle se z jedné unavené věty stal oficiální konec několika let práce. Od té doby mám jednoduché ponaučení: i když jsem sevřená a naštvaná, ne každá myšlenka musí nutně ven, zvlášť když zrovna sedím naproti člověku, který má v ruce složku s mým jménem.
