Článek
Do schránky mi ráno přišel žlutý lísteček, že si mám na poště vyzvednout balík. Bylo to jedno z těch studených všedních rán, kdy člověk jen odbavuje povinnosti. Rychle jsem se oblékla, v hlavě jednoduchý plán: pošta, balík, domů, práce. Před poštou už stála fronta až ke dveřím, uvnitř to nebylo o moc lepší. Lidi podupávali, občas někdo protočil oči, jiný se nahlas nadechl a podíval se na hodinky takovým tím způsobem, aby všichni viděli, že spěchá. Já jsem spěchala taky, potřebovala jsem to odbýt, než mi začne první porada. V ruce jsem drtila lísteček a přemýšlela jen o tom, ať to jde rychle, ať se nic nezasekne.
Na přepážce dostanu balík s cizím jménem
Čekání se vleklo, ale nakonec jsem se dostala k přepážce. Podala jsem paní za sklem lísteček a občanku a ustoupila o krok dozadu. Bylo vidět, že je pod tlakem, rychle ťukala do počítače a každou chvilku se letmo podívala přes moje rameno na frontu. Působila, jako by ji všechny ty pohledy znervózňovaly. Něco zmáčkla, zmizela mezi regály a za chvíli přede mě položila balík. Ani se na mě nějak zvlášť nepodívala, už rukou sahala po dalším lístku z hromádky. Automaticky jsem si zásilku přitáhla k sobě a podívala se na štítek, jen tak ze zvyku, jestli tam vidím svoje jméno a adresu. A v tu chvíli jsem se zarazila. Moje jméno tam nebylo.
Naklonila jsem se blíž k okénku, abych ji nemusela překřikovat. Zvedla jsem balík tak, aby na štítek viděla i ona, a úplně normálně jsem řekla: Ale tohle asi nebude moje, tady je napsáno… a přečetla jsem to jméno nahlas. Jakmile jsem ho dořekla, něco se změnilo. V místnosti náhle ztichlo. Šum rozhovorů za mnou ustal, kroky utichly, fronta za mými zády se přestala posouvat. Najednou jsem si byla vědomá toho, jak na mě někdo z boku kouká, jak se pár hlav v řadě za mnou otočilo. I paní za přepážkou znehybněla, ruce zůstaly nad klávesnicí a ani na vteřinu se netrefila na žádnou klávesu.
Až ticho prozradí, komu balík patřil
Chvíli jsem nechápala, co se děje. Jen jsem cítila, jak mi horko stoupá do tváří a jak se mi zrychlil tep. První myšlenka byla, že jsem asi porušila nějaké pravidlo, že jsem něco udělala špatně, že jsem možná neměla číst cizí jméno nahlas. Od dveří se pak ozval tichý hlas, skoro šepot: To je ten kluk, co se v říjnu zabil v autě… A za mnou se ozvalo takové neurčité zamručení, jako souhlas nebo spíš potvrzení, že to všichni vědí. V tu chvíli mi došlo, proč mi to jméno bylo povědomé. Sousedka o tom mluvila, když se to stalo, pak se to řešilo na lavičkách před barákem, ve výtahu, v obchodě. Ale dokud jsem to jméno jen slyšela mimo kontext, tak jsem si ho neuložila. Teď mi došlo, že jsem ho právě přečetla jasně a zřetelně před plnou poštou.
Paní za přepážkou si ode mě balík vzala zpátky o něco pomaleji, než by bylo normální. Sklonila oči ke štítku a já viděla, jak jí dochází, proč všichni najednou ztichli. Trochu znejistěla, polkla a tiše řekla něco ve smyslu, že to bude nejspíš od někoho, kdo o té nehodě ještě neví. Dodala, že když je jednou balík podaný, tak sem prostě dorazí, bez ohledu na to, co se mezitím stalo. U toho ťukala do počítače, jako by se chtěla na něco soustředit. Snažila se působit profesionálně, ale bylo vidět, že je jí celá situace nepříjemná stejně jako mně. Za sebou jsem pořád cítila tu tichou frontu a napětí mezi lidmi.
Trapná omluva, plná pošta a cizí život
Po pár vteřinách, které se mi zdály dlouhé, našla někde v systému můj skutečný balík. Vytáhla ho, položila přede mě a řekla takovým skoro omluvným tónem: Tohle už je vaše. Jen jsem přikývla, vzala balík do ruky a ze mě vypadlo něco jako: Promiňte. Sama jsem nevěděla, za co se omlouvám, ale měla jsem potřebu to říct. Chtěla jsem hlavně zmizet od přepážky, tak jsem ustoupila stranou a snažila se necítit ty pohledy za zády. Když jsem šla kolem fronty ke dveřím, všimla jsem si mladé ženy s kočárkem. Měla sklopenou hlavu a rukou si nenápadně přejela přes oči. V tu chvíli mě napadlo, že ho možná znala. Mohl to být její bratranec, kamarád, někdo, s kým ještě v létě plánovala víkend. V břiše jsem cítila směs trapnosti a smutku, i když jsem toho kluka osobně nikdy nepotkala.
Venku jsem si balík automaticky přehodila z jedné ruky do druhé a nadechla se studeného vzduchu. Normálně mám u balíků takové to lehké vzrušení, co v nich bude, i když vím, co jsem si objednala. Tentokrát jsem naopak neměla chuť ho hned otevřít. Šla jsem domů a v hlavě si znovu přehrávala, co se na poště stalo. Jak samozřejmě beru svoje jméno na obálkách, jako běžnou věc, které si sotva všimnu. A jak za každým jiným jménem je taky nějaký konkrétní člověk, jeho byt, jeho denní rutina, jeho plány, které můžou v jednu chvíli skončit, ale doručené zásilky na tom nic nemění. Domů jsem došla s balíkem v ruce, položila ho na stůl a ještě chvíli kolem něj jen chodila. V hlavě jsem pořád měla ten cizí štítek a to ticho na malé, plné poště.
