Článek
Odpoledne jsem jela z práce domů a v hlavě jsem měla jen seznam toho, co všechno ještě musím zvládnout. Porada se protáhla, takže jsem odcházela později, než jsem plánovala, a už po cestě k autu jsem přemýšlela, jak to doženu. Nákup jsem si odložila na cestu, protože doma nic moc nebylo, a do toho mi na telefonu pořád svítila připomínka, že mám zavolat mámě. Vjela jsem do odpolední špičky, kolona se sunula krokem a já přejížděla jeden přechod za druhým skoro automaticky. Jak to trvalo, cítila jsem, že jsem čím dál víc unavená a podrážděná, i z úplných drobností.
Rozhodování mezi spěchem a ohleduplností
Blížila jsem se k dalšímu přechodu bez semaforu, u takového menšího obchodu, kde to znám a kde často někdo přechází. Na kraji vozovky stál starší muž s taškou a trochu váhavě se díval do silnice, jako by si nebyl jistý, jestli se má pustit. Automaticky jsem mrkla do zrcátka a viděla za sebou krátkou kolonu aut, to první bylo úplně nalepené na mně. V duchu jsem začala zvažovat, jestli ho pustit, nebo to ještě projet, protože jsem měla pocit, že už jsem pozadu úplně ve všem. Nakonec jsem bez nějakého velkého přemýšlení víc sešlápla brzdu a zastavila. V tu chvíli jsem skoro cítila, jak se řidič za mnou přiblížil ještě víc.
Za zády se ozval krátký, netrpělivý klakson. Ten tón, který člověka vždycky trochu rozhodí, i když ví, že vlastně nic špatného neudělal. Na moment jsem zatnula zuby a podívala se zpátky na toho pána. Chvíli vypadal zmateně, jako by přemýšlel, jestli zastavuju kvůli němu, nebo jen kvůli koloně. Pak se pomalu vydal na přechod. Šel opravdu krok za krokem a já jsem si všimla, že má problém zvedat nohy, jako by ho bolely nebo byly těžké. V sobě jsem cítila směs nervozity z toho, jak se to celé vleče, a zároveň soucit, protože bylo jasné, že rychleji prostě nemůže.
Tiché poděkování, které mě zastavilo
Když byl zhruba uprostřed přechodu, na chvíli zvedl hlavu a podíval se na mě do auta. Ten pohled nebyl ani vyloženě vděčný, spíš unavený a trochu přepadlý, jako po dlouhém dni, kdy už člověk nemá sílu na žádná gesta navíc. V duchu jsem čekala to obvyklé krátké mávnutí rukou, nebo klidně i žádnou reakci, jak to na přechodech často bývá. Místo toho ale na malou chvilku zpomalil a pootočil se ke mně víc celým tělem. Přiložil pravou ruku k hrudi a pak ji lehce natáhl směrem ke mně. Nepůsobilo to nijak okázale, spíš jako tiché, promyšlené poděkování, které si předem rozmyslel.
To gesto mě zaskočilo víc než jeho unavený pohled. Seděla jsem tam s rukama na volantu, za sebou jsem cítila tlak ostatních aut a najednou jsem na pár vteřin přestala vnímat všechno kolem. Došlo mi, že před chvílí jsem v duchu nadávala, že mě zdržuje, že kvůli němu přijedu domů ještě později, a přitom se jen snažil bezpečně přejít ulici. Bylo mi trapně, ale zároveň se ve mně objevil zvláštní klid. Uvědomila jsem si, že ten pán vlastně vůbec nevidí, co se děje za mnou, a přesto věnuje energii tomu, aby mi nějak poděkoval.
Pár vteřin, které změnily můj den
Když došel na druhou stranu, ještě se jednou mírně ohlédl. Automaticky jsem mu krátce mávla, aniž bych přemýšlela, jestli to vůbec zahlédne. Pak jsem se rozjela, ale pomaleji, než bych to udělala jindy, bez toho obvyklého pocitu, že musím hned všechno dohnat. V hlavě jsem si přepočítala, o kolik mě to vlastně zdrželo, a došlo mi, že jde o pár vteřin, možná desítky vteřin, které ve výsledku neznamenají skoro nic. Zato mi připomněly, že i úplně obyčejná situace mezi dvěma cizími lidmi může člověka vytrhnout z toho, že jede jen ze zvyku.
Zbytek cesty jsem už nebrala tak úkorně. Nákup jsem sice stihla narychlo, domů přijela později a mámě jsem volala až večer, ale ten vnitřní pocit byl jiný. Místo abych se dál točila v hlavě kolem toho, co všechno nestíhám, jsem se vracela k tomu gestu ruky na hrudi a uvědomila si, jak málo někdy stačí, aby se změnil průběh celého dne. Neudělalo to ze mě lepšího člověka, jen mi to připomnělo, že mám možnost se v podobných chvílích rozhodnout jinak – být k druhým i k sobě mírnější a kvůli pár minutám si zbytečně nezatěžovat hlavu.
