Článek
Poslední pracovní den v roce jsem seděla v kanceláři a měla pocit, že se všichni kolem mě na něco chystají. Kolegové řešili předsevzetí, kurzy, nové projekty, stěhování, mimina. Já jsem jen koukala do počítače a říkala si, že ten můj rok nějak utekl, ani nevím jak. Když jsem nesla nadřízenému podklady, mezi řečí prohodil, že se po novém roce možná budou měnit týmy a že „se to ještě uvidí“. Nic konkrétního. Usmál se, ale mně se v břiše udělalo těžko. Celé odpoledne jsem už jen předstírala práci a v hlavě si přehrávala scénáře, jestli mám vůbec v téhle firmě zůstávat. Cestou domů jsem si v tramvaji opakovala, že si to na Silvestra všechno v klidu promyslím a nějak si to v sobě srovnám.
Nejistota v práci a tiché scénáře
Na Silvestra jsme měli jet s Petrem k jeho kamarádům na byt. Upřímně se mi nikam nechtělo, nejradši bych zůstala doma v teplácích, ale nechtěla jsem být za tu divnou, co se nesocializuje. V tramvaji jsem mu začala vyprávět o té nejistotě v práci a o tom, jak mě štve, že nic nevím dopředu. Petr jen pokrčil rameny a řekl svoje klasické: „Hele, hlavně to neřeš, ono se to nějak vyvrbí.“ V tu chvíli se ve mně něco změnilo. Měla jsem pocit, že mluvím úplně zbytečně. Zkusila jsem mu říct, že mě to mrzí, že to zlehčuje, ale on jen protočil oči, že se nechce hádat už cestou. Umlkla jsem. Nechtěla jsem kazit večer sobě ani jemu, tak jsem to nechala být. Když jsme přišli na byt, on se okamžitě zapojil do zábavy, vtipkoval s klukama, mně podal skleničku a já si sedla trochu bokem a spíš pozorovala ostatní.
Kolem jedenácté už byli skoro všichni dost opilí. Řešily se letní dovolené, kdo má kde hypotéku, kdo plánuje děti. Seděla jsem tam a měla pocit, že poslouchám o životech lidí, mezi které se necítím patřit. Zvedla jsem se, že si jdu pro vodu, a schovala se na chvíli v kuchyni. Napadlo mě zavolat mámě, že jí popřeju. Zvedla to hned a byla veselá, ptala se, jaká je zábava, jestli je Petr s námi. Na konci hovoru jen tak mezi řečí poznamenala, že doufá, že se s Petrem už brzy usadíme, že už je nejvyšší čas. Neřekla to zle, ale mě to bodlo. Něco jsem zamumlala, rychle se rozloučila a zůstala stát s mobilem v ruce. Najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Jestli chci hypotéku. Jestli chci mimino. Jestli to chci s Petrem.
Nechci být ta, co nezapadá
O půlnoci jsme šli všichni na balkon. Lidi na ulici řvali, bouchalo šampaňské, všude rachejtle. Já se cítila úplně mimo. Petr mě objal, políbil a s úsměvem řekl: „Tak letos už žádné drama, jo?“ a hned zase odběhl připíjet s ostatními. Zůstala jsem tam stát a v hlavě mi znělo jen to „žádné drama“. Připadala jsem si, jako by mě bral hlavně jako zdroj problémů, které nechce řešit. Když se mi udělalo trochu mdlo z hluku a alkoholu, šla jsem si lehnout na gauč v obýváku. Z vedlejší místnosti doléhal smích, ale já jsem se nedokázala přidat. Ležela jsem, koukala do stropu a stále víc mi docházelo, že to není večer, kdy si něco uzavírám. Je to spíš chvíle, kdy si poprvé přiznávám, že fakt nevím, co chci.
Prvního ledna ráno mě bolela hlava a v obýváku byl lehký chaos po večírku. Prázdné lahve, konfety, někdo chrápal na zemi. Kluci večer mluvili o novoročním brunchi, ale představa, že tam budu sedět a tvářit se vesele, mě děsila. Vzala jsem si potichu věci, oblékla se v předsíni a tiše se vykradla ven. Potřebovala jsem být sama a uklidnit se. V parku mi zazvonil telefon, volala Tereza. Před pár týdny se rozešla s přítelem po letech vztahu, čekala jsem, že bude rozhozená, ale mluvila docela klidně. Říkala, že je to těžké, ale že je to poprvé, kdy si upřímně přiznala, že vůbec netuší, jak bude její život vypadat, a že je to vlastně trochu úleva. Že už se nesnaží nacpat do představy, jak by „v tomhle věku“ měla žít.
Novoroční ráno, které všechno otevírá
Její slova mi zněla v hlavě, když jsem chodila po parku. Uvědomila jsem si, jak moc na sebe vyvíjím tlak. Že bych už měla mít jasno v práci, ve vztahu, v bydlení. Že „bych v tomhle věku měla…“ a že na Nový rok se přece má bilancovat a dávat si cíle. A já jsem místo toho cítila jen spoustu nejasností. Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si večer k sešitu s tím, že si napíšu předsevzetí. Ale nějak to nešlo. Místo seznamu změn jsem začala psát otázky. Co mě v práci trápí nejvíc? Co od vztahu vlastně potřebuju? Čeho se bojím, kdybych odešla? Co by mě lákalo, kdybych se nebála, co na to řeknou ostatní? Nebylo to nijak osvícené ani vznešené. Jen jsem si konečně přiznala, že teď prostě nemám jasné odpovědi. A v tom, že je nemusím mít hned, byl najednou mnohem větší klid než v jakémkoli novoročním „uzavírání“.
