Článek
Sedím u mámy v obýváku na koberci a kolem mě jsou rozházené hromádky starých fotek. Přivezla je z babiččiny půdy, protože jí chceme k osmdesátinám udělat fotoknihu. Pro mě je to spíš takový náš „holčičí“ rituál. Máma u stolu třídí podle roků, já na zemi vybírám momentky. Povídáme si u toho o tom, kdo je na které fotce, jak to tenkrát bylo, a já si v hlavě dávám dohromady náš společný život od začátku až po teď. Je mi u toho vlastně hezky a vůbec mě nenapadne, že v těch krabicích může být něco, co by úplně změnilo můj příběh.
Nevinné rodinné fotky, které něco tají
V jedné z obálek vytáhnu fotku z koupaliště. Máma v jednodílných plavkách, já v kočárku, slunce, opalovací krémy, taková normální letní atmosféra, jakých jsme už viděly deset. Chvíli se na ni dívám jen tak, a pak mi dojde, že v pozadí stojí chlap. Opírá se o madlo kočárku a dívá se dovnitř na mě měkkým, soustředěným pohledem. Přesně tak, jak se dneska můj partner dívá na naše dítě. V tu chvíli mi bleskne hlavou: „Kdo to sakra je?“ Obrátím fotku a na zadní straně je máminým písmem: „Naše první léto ve třech.“ Zůstanu na tu větu zírat. Celý život totiž poslouchám, že jsme vždycky byly jen my dvě.
Fotku z koupaliště nenápadně strčím stranou do své hromádky „na později“ a mámě nic neřeknu. Nechci kazit přípravy na babiččinu oslavu a sama v sobě vůbec nemám jasno, co s tím. Celý zbytek dne jedu na automat. Povídáme si, třídíme, pijeme kafe, ale v hlavě mi pořád bliká ta věta „ve třech“. Doma už to nejde vytěsnit. Vytáhnu fotku, sednu si s ní v kuchyni a jen na ni koukám. Nakonec ji ukážu partnerovi a vysvětlím mu, proč mě to tak rozhodilo. On se na to chvíli dívá a pak úplně klidně řekne, že se mámy mám prostě zeptat. Že mám právo vědět, jak to bylo, a že si to možná jen zjednodušila, aby to zvládla.
Dilema: mlčet, nebo se konečně zeptat
Rozhodnu se, že počkám, až bude po oslavě, aby se to nemíchalo dohromady. Po víkendu zůstaneme s mámou samy v kuchyni, všichni ostatní odjedou. Sedíme u čaje, je takové to ticho po akci, a já cítím, že jestli se nezeptám teď, odložím to zas na neurčito. Vytáhnu z kabelky fotku, položím ji na stůl mezi nás a zeptám se: „Kdo je tenhle chlap? A proč je na zadní straně napsané ‚naše první léto ve třech‘?“ Máma ji vezme do ruky, chvíli dělá, že si není jistá, kdo to je, ale vidím, jak se jí změnil výraz. Pak ji zase položí, opře se o linku, v očích se jí lesknou slzy a řekne: „To je tvůj táta.“
Chvíli jen sedím a nic neříkám. Potřebuju tu větu vůbec pobrat. Máma začne povídat, tentokrát otevřeně. Vyjde z ní, že s námi první měsíce opravdu žil. Že to nebylo tak, že by se sbalil ještě před mým narozením. Byl u toho, když jsem se narodila, byli aspoň pár dní u vody, plánovali společný život. Povídali si o tom, jak se budu jmenovat, a těšili se, jak spolu pojedou na dovolenou „příští rok už ve třech“. A pak prý potkal jinou ženu. Během pár týdnů odešel, přerušil kontakt, neozýval se ani jí, ani babičce. Máma říká, že se z toho hroutila a že se z toho dlouho vzpamatovávala. A že ve chvíli, kdy pochopila, že opravdu zmizel, rozhodla se z příběhu vymazat tu část, kdy se aspoň chvíli snažil.
Pravda o tátovi, kterou přepsal strach
Vysvětluje mi, že mi nechtěla dávat naději na někoho, kdo se o mě nakonec nezajímal. Že bylo pro ni jednodušší žít s verzí „nechtěl tě“ než s tou chaotickou pravdou, že chvíli chtěl a pak prostě odešel. Bála se prý, že bych ho třeba začala hledat, psát mu, vytvářet si v hlavě nějakou představu, která by mě mohla ještě víc zranit. Přiznává, že to byla možná zbabělost, ale že v té době dělala, co zvládla. Když to poslouchám, jsem napůl naštvaná a napůl je mi jí líto. Poprvé ji nevidím jako „mámu, která všechno vydržela“, ale jako mladou holku, co zůstala s dítětem sama a snažila se nějak přežít.
Řeknu jí, že mě bolí, že mi tolik let lhala. Že to, co mi vyprávěla, nebyla pravda, ale jen její verze, která se jí lépe snášela. Zároveň jí ale říkám, že jsem vlastně ráda, že vím, že jsem aspoň chvíli byla něčím chtěná. Že existuje fotka, na které na mě někdo, kdo je můj táta, kouká s něhou. Nemám teď potřebu ho hledat, neprohlížím si seznamy lidí na internetu a nesním o velkém setkání. Spíš si postupně upravuju svůj vnitřní příběh o tom, odkud pocházím. Fotku z koupaliště si naskenuju a schovám. Nedám ji do babiččiny fotoknihy, na tuhle pravdu ještě nejsme připravené. Pro mě je to ale od té chvíle důkaz, že náš začátek nebyl tak černobílý, jak jsem si celý život myslela. A že i příběhy, o kterých jsme přesvědčení, se můžou jednou úplně změnit kvůli jedné obyčejné fotce z léta.
