Článek
Letos jsme se s přítelem rozhodli, že žádný klub ani hromadná akce nebude. Silvestra strávíme doma, jen my dva a pár nejbližších kamarádů. Připadalo mi to jako taková „dospělácká“ verze, o které všichni mluví – pohodlné oblečení, dobré jídlo, nikam se netlačit. Týden dopředu jsem dělala seznamy, co nakoupit, co uvařit, co ještě uklidit. Po práci jsem běhala po obchodech a vyhazovala staré věci, abych měla pocit, že to máme hezky nachystané. Říkala jsem si, že když všechno dobře zorganizuji, přijde i ten dobrý pocit. V den Silvestra bylo všechno hotové, lednice plná, byt uklizený, ale místo nějakého nadšení jsem byla hlavně unavená a v hlavě mi běželo jen to, že se ten večer „musí vydařit“.
Když se vydařený večer cítí prázdně
Kamarádi začali chodit kolem sedmé. Někdo přinesl chlebíčky, jiný víno, stůl se rychle zaplnil, všichni nás chválili, jak to máme pěkně připravené. Usmívala jsem se, podávala skleničky a automaticky se ptala, kdo chce co k pití. Vlastně mi vyhovovalo starat se o ostatní, protože jsem nemusela moc mluvit o sobě. Přítel pobíhal mezi kuchyní a obývákem, bylo vidět, že ho to těší a že má radost, jak všechno funguje. Když jsme pak seděli všichni u stolu a vyprávěli historky z práce, došlo mi, jak je to celé pořád stejné. Stejné vtipy, stejné komentáře, každý má svou obvyklou roli, do které zapadne. A já se snažím zapadnout taky, i když se uvnitř cítím stranou.
Po jídle jsme vytáhli deskovky, pustili playlist s „bezpečnou“ hudbou, která nikomu nevadí, a všichni se shodli, že tohle je vlastně nejlepší způsob, jak trávit Silvestra. Hráli jsme, smáli se, hádali se o pravidla, zvenku to působilo jako normální, vydařený večer. Já ale občas úplně ztichla a začala jsem víc pozorovat ostatní než tu hru. Viděla jsem, jak jeden kamarád nenápadně kontroluje mobil pod stolem, jak se přítel vedle mě dotkne mé ruky, ale je to spíš automatické gesto než něco, co by se mnou pohnulo. Párkrát jsem se přistihla, že koukám na hodiny a počítám, kolik času ještě zbývá, než všichni odejdou. Tenhle moment mě samotnou vyděsil. Abych ten pocit potlačila, nabízela jsem, že dojdu pro další jídlo, doliju pití nebo umeju pár skleniček. Hlavně nemuset jen sedět a „užívat si to“.
Otázka na děti, která mě zamrazila
Kolem jedenácté se začalo řešit, co bude o půlnoci. Nalít šampaňské, připravit prskavky na balkon, padaly vtípky o novoročních předsevzetích. Kamarádka, která už má dvě malé děti, najednou jen tak mezi řečí prohodila otázku, kde se vidíme za pět let. A pak do mě přátelsky rýpla, kdy už budeme mít s přítelem děti my, když máme tak „ideální zázemí“. Všichni se zasmáli, někdo přidal další narážku, bralo se to jako legrace. Mně z toho ale bylo úzko. Tohle téma s přítelem poslední měsíce spíš obcházíme, než že bychom o něm otevřeně mluvili. Navenek jsem něco vtipného odpověděla, možná něco o tom, že se ještě necítím být dospělá. Uvnitř jsem ale jasně cítila, že představa svatby, hypotéky a brzkých dětí, kterou ve mně okolí samozřejmě vidí, je mi čím dál vzdálenější. A že se o tom s ním bojím mluvit nahlas.
O půlnoci jsme stáli na balkoně, sousedi odpalovali ohňostroje, všude hluk a barevná světla. Objímali jsme se, připíjeli si, přáli si všechno nejlepší do nového roku. Přítel mě políbil a řekl, že je rád, že jsme to letos udělali takhle v klidu, a že se těší, co nás čeká dál. V té chvíli bych podle běžné představy měla být šťastná, dojatá, možná si říkat, jak je to celé vlastně hezké. Místo toho jsem tam stála a měla pocit, jako bych jen dělala to, co se ode mě čeká. Bez opravdové radosti. Najednou jsem měla slzy v očích a rychle jsem to schovala za poznámku, že mě štípe kouř z ohňostrojů. Všichni to vzali jako samozřejmost a řešilo se dál, kdo má ještě prskavku navíc.
Ticho po oslavě a nepříjemná pravda
Po návratu dovnitř večer pomalu dozníval. Někteří kamarádi se chystali domů, ti, co řídili, už byli jen na nealku, jiní si ještě sedli k nám na gauč s čajem a poslední skleničkou vína. Já jsem automaticky začala sklízet talíře a skleničky. V té činnosti je něco uklidňujícího, nikdo po mně nic moc nechce, nemusím nic vysvětlovat. V kuchyni za mnou přišla kamarádka a mezi řečí se zeptala, jestli je všechno v pohodě, že jsem nějaká tichá. Řekla jsem jí, že jsem jen unavená a že byl náročný rok. Což je pravda, ale zároveň je to ta nejjednodušší odpověď. Bylo pro mě jednodušší mluvit o únavě než přiznat, že mám pocit, že moje dny vypadají správně jen navenek, ale uvnitř se v tom čím dál míň poznávám.
Když odešla poslední dvojice a v bytě bylo konečně ticho, přítel si spokojeně oddechl, že se večer povedl. Navrhnul, že bychom si mohli pustit ještě film, když je teprve po půlnoci. Já ale cítila, že už nic nechci. Řekla jsem, že jsem unavená a že si půjdu lehnout. Potřebovala jsem být chvíli sama. V ložnici jsem zhasla, lehla si a z obýváku ke mně doléhal tlumený zvuk televize. V hlavě se mi vracely momenty celého večera. Jak všechno vypadalo tak, jak má, a přitom mi bylo těžko. Došlo mi, že ten pocit není o jednom nepovedeném Silvestru, ale o tom, že už delší dobu žiju v nesouladu mezi tím, co se ode mě očekává, a tím, co opravdu chci. A že možná tenhle nový rok nebude ani tak o předsevzetích, ale o tom, přestat si to omlouvat a začít to brát vážně. Co s tím přesně udělám, ještě nevím. Ale poprvé jsem si přiznala, že to takhle nechci nechat být.
