Článek
Pár dní před Silvestrem jsem doma běhal s hadrem a vysavačem a v hlavě si říkal, že tím tak nějak uzavírám i ten rok za sebou. Byl to rok plný hádek, změn v práci a věcí, které jsem pořád odkládal, až z nich byla hromada, do které se mi už vůbec nechtělo pouštět. Opakoval jsem si klasickou větu: „Od novýho roku bude všechno jinak.“ Vůbec jsem nevěděl, jak přesně toho dosáhnu, ale ta představa mi pomáhala přežít poslední dny. Spíš než plán to byl způsob, jak se uklidnit, že se to „nějak samo změní“.
Proč čekáme na magický zlom
Na Silvestra večer jsme skončili u známých v bytě, stejně jako loni. Každý něco přinesl, na stole klasika, v televizi běžely estrády, které nikdo pořádně nesledoval. Snažil jsem se být veselý, vtipkovat, zapojovat se do debat, abych sám sebe přesvědčil, že tohle je oslava nového začátku, a ne jen další posezení jako kdykoliv jindy. V jednu chvíli se kamarádka zeptala, jaká máme předsevzetí. Mávnul jsem rukou, že si nic nedávám, že to stejně nikdo nedodrží. Uvnitř jsem přitom měl docela konkrétní seznam toho, co chci změnit, ale bál jsem se to říct nahlas. Možná proto, abych pak nemusel vysvětlovat, proč se mi to zase nepovedlo.
Jak se blížila půlnoc, někdo zesílil televizi, ve které začalo odpočítávání, a všichni si začali nalévat šampaňské. Já jsem se nějak automaticky přesunul k oknu. V hlavě jsem si probíral svoje body: přestat tolik prokrastinovat, víc se ozývat rodičům a konečně si narovinu přiznat, jestli má náš vztah ještě smysl, nebo ho jen držíme ze zvyku. Cítil jsem zvláštní směs nervozity a skoro dětinské víry, že když odbije dvanáctá, bude se mi líp začínat. Zároveň jsem ale někde v hlavě věděl, že je to nesmysl, a snažil se tu myšlenku potlačit hlukem a všeobecnou dobrou náladou.
Půlnoc, odpočítávání a střízlivé prozření
V okamžiku, kdy na obrazovce začalo odpočítávání posledních vteřin a lidi kolem začali křičet čísla, jsem se rozhlédl po místnosti. Kamarád při tom odpočtu koukal do mobilu a něco psal, známá z práce si s partnerem polohlasem něco vyčítala, oba měli napjaté obličeje. A já jsem tam stál se stejnou skleničkou jako loni, opřený o ten stejný gauč. Když jsme si přiťukli a venku se rozjely rachejtle, ta očekávaná změna nepřišla. Byla to prostě další minuta, jen hlučnější než ty ostatní. V tu chvíli mi došlo, že žádný nový rok sám o sobě nic nespraví. Je to jen další datum v kalendáři, kterému přikládáme zvláštní význam.
Zatímco ostatní si dávali novoroční pusy a objímali se, vytratil jsem se na balkon s cigaretou, i když jsem si pár hodin předtím řekl, že se pokusím přestat. Stál jsem tam a najednou mi to celé přišlo až směšné. Celý měsíc jsem v hlavě čekal na tenhle okamžik, jako by za mě tu práci měla udělat jedna změna čísla. Cítil jsem zklamání ze sebe, že tomu pořád tak trochu věřím, ale zároveň i zvláštní úlevu. Přestal jsem si v tu chvíli nalhávat, že to půjde samo. Docházelo mi, že jediná reálná změna může přijít jen z toho, co opravdu začnu dělat jinak, a ne z toho, že se kolem odpočítává do nuly.
Místo slibů malé konkrétní kroky
Když jsem se vrátil do obýváku, už jsem nečekal, že přijde nějaký zázračný pocit. Normálně jsem si připil, sedl si k ostatním a zapojil se do deskovek. V hlavě jsem si ale začal dávat dohromady konkrétní kroky místo velkých předsevzetí. V pondělí zavolám na tu pozici, kterou už měsíce odkládám. Zkusím si napsat jednoduchý seznam úkolů aspoň na příští týden, ne na celý rok. Sednu si s partnerkou a nebudeme to jen obcházet, ale normálně si popovídáme o tom, jak se oba cítíme. Ten večer jsem si dovolil jen tak být, bez tlaku, že od půlnoci musím být nový člověk. A najednou jsem se cítil klidnější, i když venku to pořád dunělo.
Nad ránem, když jsem ležel doma v posteli a projížděl mobil plný zpráv „ať je ten nový rok lepší“ a „ať se všechno spraví“, působilo to na mě najednou strašně prázdně. Uvědomil jsem si, že ten rok lepší nebude jen proto, že má jiné číslo. Bude jen takový, jaký si ho udělám tím, jak vstávám, co odkládám a co už odkládat přestanu, jak reaguju na ostatní a na sebe. Nepřišlo žádné velké prozření ani euforie. Spíš jsem to jen tiše, trochu unaveně přijal. Usínal jsem bez očekávání zázraku, ale s pocitem, že jestli se má něco hnout, musím začít u sebe. A že kalendář mi s tím sám o sobě nepomůže.
