Článek
Začátkem prosince jsem si v bytě vytáhla krabici s vánoční výzdobou a cítila jsem, jak se mi zvedá nálada. Letos jsem se na svátky těšila možná víc než kdy jindy. Po podzimním rozchodu jsem si říkala, že právě Vánoce budou ten moment, kdy si zase trochu odpočinu, zpomalím a nebudu muset nic řešit. Kupuju dárky s předstihem, pouštím si doma koledy, večer u toho piju čaj a v hlavě mám obraz klidných, skoro idylických svátků u rodičů. Píšu mámě, že bych k nim letos přijela na delší dobu, že si chci užít rodinu a nic neřešit. Máma je nadšená, píše, ať přijedu klidně dřív, že se na mě těší.
Když vysněné rodinné Vánoce narazí na realitu
Asi týden před Vánoci mi volá brácha. Už podle hlasu poznám, že je něco špatně. Říká, že je to doma nějak vyhrocené, že se rodiče pořád hádají kvůli penězům a že máma bere jeden přesčas za druhým. Znepokojí mě to, ale řeknu si, že to zvládneme, že tam aspoň budu a pomůžu. Domluvíme se, že přijedu už 23., o den dřív, než jsme původně plánovaly s mámou. Když dorazím, byt je plný neuklizených věcí, všude tašky, špinavé nádobí, nedodělané věci. Máma pobíhá mezi kuchyní a obývákem, je viditelně nervózní, ale pořád opakuje, že je všechno v pohodě, jen nestíhá. Táta sedí u televize a neodpustí si poznámky o tom, jak jsou ty svátky jen zbytečný cirkus. Už u večeře cítím, že ta moje představa klidných Vánoc se dost liší od reality.
Na Štědrý den vstávám brzy, i když jsem předchozí noc špatně spala. Jdu rovnou do kuchyně, abych mámě pomohla s večeří a cukrovím, protože je na ní vidět, že je úplně vyčerpaná. Běhám mezi kuchyní a obývákem, hlídám, aby se nic nepřipálilo, do toho řeším, kdo prostře stůl a kdo vysaje. Všichni jsou podráždění, každý si něco mumlá pod vousy a já mám pocit, že se snažím všechno udržet v chodu, i když to ve skutečnosti moc nefunguje. Táta si u oběda rýpne, že „bez chlapa to teď máš asi těžší“, jako by to byla vtipná poznámka. Máma po něm vyjede, ať toho nechá, ale mně je to stejně nepříjemné. Uvědomím si, jak málo stačí, aby se mi všechno, co se týká rozchodu, zase připomnělo. K večeři si pak sedáme unavení, s bolavou hlavou, a snažíme se tvářit, že je všechno v pořádku, protože „je přece Štědrý den“.
Rodinné rituály, které už nedávají smysl
První svátek vánoční jedeme k tetě. Už ráno cítím, že bych nejradši zůstala v pyžamu doma, ale automaticky se zvednu a jedu, protože se to tak u nás prostě dělá. Teta už o mém rozchodu ví od mámy. Sotva otevře dveře, obejme mě a bez nějakého úvodu se ptá, proč jsem zase sama a kdy už budou děti, jako by to byla samozřejmost. Zůstanu stát a jen něco neurčitě odpovím, aby to přešlo. Přitom pozoruju mámu, jak se tam usmívá, vypráví historky, nese na stůl chlebíčky, ale na obličeji má únavu, které si nejspíš všímám jen já. Cestou zpátky v autě už to v sobě neudržím. Řeknu jí, že mám pocit, že všichni jen hrajeme nějaké divadlo, že se tváříme, jak jsou svátky krásné, a přitom jsme uvnitř vyčerpaní a naštvaní. Chvíli se hádáme, máma mi vyčítá, že to moc dramatizuju, ale večer poprvé opravdu cítím, že chci, aby už tyhle svátky skončily.
Druhý svátek máma plánuje další návštěvu, tentokrát u bratrance. Jen co o tom začne mluvit, vím, že na to nemám sílu. Řeknu rovnou, že nikam nejedu, že chci aspoň jeden den ticho a nic. Vím, že tím narušuju zaběhnutý rodinný program, něco, co se u nás nikdy moc nezpochybňovalo. Máma je nejdřív dotčená, má pocit, že ji v tom nechávám samotnou. Chvíli je mezi námi ticho, pak si ale sama povzdechne, že je taky úplně vyčerpaná a že by vlastně nejradši zůstala doma. Nakonec se domluvíme, že za bratrancem pojede jen máma s bráchou a já zůstanu v bytě. Když za sebou zavřou dveře, najednou je doma nezvyklé ticho. Obléknu se a jdu na procházku k řece. V té zimě a klidu mi dojde, že mě tyhle Vánoce víc vyčerpaly než uklidnily a že jsem si to nedokázala přiznat dřív, protože jsem se tolik držela své představy o svátcích, od kterých jsem si slibovala, že mi pomůžou.
Po svátcích sedím ve vlaku zpátky do svého bytu a necítím tu obvyklou nostalgii, ale hlavně úlevu, že je mám za sebou. Vlak je plný lidí s taškami, krabicemi s dárky a zbytky cukroví. Já jen koukám z okna a v hlavě si přehrávám poslední dny. Doma vybalím dárky, poskládám je na poličku a uvědomím si, že ty věci pro mě letos skoro nic neznamenají ve srovnání s tím, jak jsem se celou dobu cítila. V hlavě si potichu dělám plán, že příští rok nebudu naplňovat cizí představy o dokonalých Vánocích. Že si klidně řeknu o klidnější verzi, i kdyby to znamenalo něco změnit. Uvědomuju si, že svátky mám pořád ráda, ale jen tehdy, když v nich můžu být sama sebou a nedělám věci, které jsou mi nepříjemné, jen proto, aby všechno zvenku vypadalo správně.
