Článek
Poslední měsíce jsem na dceři viděla, že něco není v pořádku, ale neuměla jsem to pojmenovat. Ráno ji často „bolelo břicho“, seděla u stolu nad rohlíkem a bylo vidět, jak bojuje sama se sebou, aby vůbec vstala a šla do školy. Odpoledne zabouchla dveře od pokoje a byla tam, dokud jsem ji skoro násilím nevytáhla na večeři. Vybuchovala kvůli maličkostem, jednou to byla špatně složená mikina, jindy bratrův vtip, který dřív přešla. Vzala jsem ji k dětské doktorce, ta nic nenašla a řekla, že to může být stres a puberta. Taky jsem to tak brala. V práci jsem byla přetažená – směny, shánění hlídání, doma provoz. Když jsem se jí ptala na školu, vždycky řekla jen „v pohodě“ nebo „to je jedno“. Věděla jsem, že to úplně pravda není, ale zároveň jsem si říkala, že možná jen přeháním a že se to samo srovná.
Třídní schůzka, na které všechno prasklo
Na třídní schůzky jsem poslední roky moc nechodila, spíš jsem napsala omluvenku a doufala, že kdyby byl problém, někdo se ozve. Tentokrát jsem si ale zařídila volno a hlídání, protože jsem měla potřebu zjistit, jak si vede, a hlavně jestli to, co vidím doma, nějak souvisí se školou. Do třídy jsem přišla mezi posledními, rodiče už seděli v lavicích, dívali se na papíry s klasifikací a něco si polohlasem komentovali. Učitelka stála u tabule a působila napjatě. Bylo znát, že se všichni na něco chystají, někdo významně odkašlal, pár rodičů převalovalo oči, jako by čekali na příležitost si na někoho stěžovat. Sedla jsem si dozadu a snažila se splynout, jen poslouchat.
Učitelka začala povídáním o prospěchu, ale rychle přešla na „problémové děti“ ve třídě. A skoro hned zmínila moji dceru, jménem, před všemi. Bez jakéhokoliv úvodu. Řekla, že je přecitlivělá, pořád něco řeší, fňuká, a že s ní mají ostatní děti problém, protože si na všechno stěžuje. Byla jsem v šoku. V tu chvíli mi do sebe začaly zapadat všechny ty ranní nevolnosti, poznámky, že „některý lidi jsou fakt krutý“, i to, jak držela odstup od spolužáků na fotkách ze školy. Seděla jsem v lavici, poslouchala cizí dospělé, jak mluví o mém dítěti, a cítila, jak se mi stahuje žaludek. A zároveň mi běželo hlavou, proč mi doma nikdy neřekla nic konkrétního. Jestli se bála, že ji nepochopím, nebo jestli už to sama vzdala.
Když je oběť označená za problém
Když došlo na dotazy rodičů, zvedla se jedna maminka a začala mluvit o tom, že „některé děti by se měly naučit nebonzovat“ a že „když je někdo citlivka, není to problém celé třídy“. Z tónu a z narážek na posměšky u skříněk mi bylo jasné, že mluví zase o mojí dceři, která prý šla za učitelkou, když se jí smály spolužačky. Čekala jsem, že se jí učitelka zastane, ale spíš to shodila se slovy, že „děti si to musí vyříkat samy“ a že kdyby měli řešit každý konflikt, nedělají nic jiného. Seděla jsem tam a nevěděla, co říct, protože přesně tohle jsem dceři doma opakovala taky: ať si toho nevšímá, ať to s nimi zkusí vyřešit sama, ať to nebere moc vážně. V tu chvíli mi došlo, že ji tady nikdo nebere vážně, ani dospělí, kteří by měli.
Po oficiální části jsem zůstala a šla za učitelkou osobně. Zeptala jsem se jí přímo, co se ve třídě děje, že mám pocit, že se dcera změnila, a že bych potřebovala vědět, jak se tam cítí. Učitelka mluvila klidně, skoro úředně. Řekla, že dcera si to trochu dělá sama, protože se straní kolektivu, sedí o přestávkách s knížkou a neumí zapadnout. Na moje otázky na posměšky a možné šikanování reagovala mávnutím ruky, že to je dnes „každý druhý případ“, že děti jsou zvyklé všechno nazývat šikanou a že to nejde pořád rozmazávat. Dodala, že kdyby šlo o něco opravdu vážného, řešila by to s výchovnou poradkyní, ale že u naší třídy nic zásadního nevidí. Poděkovala jsem, rozloučila se a šla domů pěšky, i když bych normálně jela. Potřebovala jsem čas. Cestou jsem střídavě měla chuť brečet a někoho seřvat.
Rozhodnutí, které přišlo během jednoho večera
Večer jsem za ní šla do pokoje a sedla si k ní na postel. Řekla jsem jí, co jsem se na schůzce dozvěděla, bez obalů, ale co nejklidněji. Nejdřív se tvářila, že přeháním, krčila rameny a opakovala, že je to jedno, že „to tak prostě je“. Pak se jí ale zlomil hlas a najednou řekla, že už tam nechce chodit, že se jí smějí skoro za všechno, co řekne, a že když to někomu řekne, je to pak ještě horší. Rozplakala se a já s ní. V tu chvíli jsem měla jasno. Řekla jsem jí, že teď nějakou dobu do školy chodit nemusí, že ji omluvím a že začneme hledat jinou školu, kde jí bude líp. Viděla jsem v jejím pohledu obrovskou úlevu, ale i nedůvěru, jestli to myslím vážně, nebo jestli to zase nějak vyšumí.
Druhý den jsem si sedla k telefonu a začala obvolávat školy v okolí. Vysvětlovala jsem situaci stručně, bez dramat, ale tak, aby bylo jasné, proč změnu potřebujeme. Některé školy mě odmítly hned s tím, že mají plno, jinde se se mnou byli ochotní aspoň sejít. Dceři jsem první dny napsala omluvenku, byla doma a jen odpočívala, koukala na filmy, četla, konečně se trochu uvolnila. Pak se na přechodnou dobu do školy vrátila, ale od začátku věděla, že na změně pracuju a že to není jen slib. Mezitím jsem vyřizovala papíry, domlouvala schůzku s novou ředitelkou a zároveň čelila tlaku ze strany staré školy. Třídní navrhovala, že to ještě zkusíme, že se dá svolat třídní hodina, zapojit výchovná poradkyně, že přece kvůli pár posměškům nemusí měnit školu. Jenže já měla v hlavě stále ten večer a dceřiny slzy.
Za pár týdnů nastoupila do nové školy. První dny byla hodně opatrná, tichá, bála se hlásit, aby na sebe moc neupozorňovala. Ale postupně jsem viděla, jak se jí vrací klid. Ráno vstávala bez řečí o bolení břicha, odpoledne mi začala vyprávět drobnosti z hodin, historky o učitelích, jména nových spolužaček. Z pokoje jsem po dlouhé době slyšela smích, ne jen ticho a zavřené dveře. I dnes mě občas napadne, jestli jsem to neuspěchala, jestli jsem jí neměla víc pomoci situaci zvládnout tam, kde byla. Uvnitř ale cítím, že tohle bylo správně. Že jsem tentokrát dala přednost jejímu pocitu bezpečí před tím, jak to bude vypadat navenek.
