Článek
Už cestou na úřad jsem byla nervózní. Příspěvek na bydlení jsem nikdy předtím nevyřizovala, doma jsem si proto poctivě stáhla všechny formuláře a návod z webu. Většinu jsem vyplnila, ale u jednoho políčka jsem si prostě nebyla jistá, co tam patří. Řekla jsem si, že to dořeším přímo na místě. V čekárně bylo narváno, všechny židle obsazené, lidi stáli podél zdí, někdo se opíral o parapet. Všichni působili otráveně, jako by tam seděli už dlouho. Sedla jsem si na okraj parapetu, vytáhla štos papírů a v duchu si opakovala, že se prostě zeptám, až na mě přijde řada, protože je normální nevědět.
Když vás úřednice zesměšní před všemi
Když mě konečně vyvolali, snažila jsem se působit klidně a slušně. Sedla jsem si k okénku, pozdravila a podala občanku a papíry. Paní úřednice vůbec nezvedla oči od monitoru, jen si mě beze slova „převzala“ a začala ťukat do klávesnice. Chvilku si něco ověřovala v počítači, pak vzala do ruky ten sporný formulář, zarazila se a dost podrážděně se zeptala, proč to nemám vyplněné. Řekla jsem jí, že právě kvůli tomu tam jsem, že tomu nerozumím a potřebuju poradit, co tam patří, aby to bylo správně.
V tu chvíli se na mě poprvé podívala. Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a úplně jí ztuhl výraz. Začala mluvit dost nahlas, takže to slyšeli skoro všichni v čekárně. „Takhle sem všichni chodí nepřipravení,“ prohlásila a protočila oči. „To je přece jasně napsané na internetu.“ Pak dodala něco ve smyslu, že když chci peníze od státu, tak bych si aspoň měla přečíst, co podepisuju. Cítila jsem, jak rudnu, v obličeji mi bylo horko a hlas se mi zadrhl. Koktavě jsem opakovala, že jsem to četla, ale že mi to prostě není jasné. Najednou jsem se cítila poníženě a bezmocně.
Nervozita a plná čekárna
Snažila jsem se nadechnout a znovu klidně říct, o co mi jde, a zeptala se, co teda mám konkrétně zaškrtnout. Všimla jsem si, že se mi trochu třese ruka, jak držím ten papír. Paní protočila oči ještě víc, popadla formulář a rychlými, trochu nervózními pohyby mi do něj něco zakřížkovala, aniž by mi řekla, co dělá a proč. U toho si polohlasně brblala, že na tohle tam fakt nemá čas. Prolistovala zbytek mých podkladů a suše oznámila, že mi stejně chybí jedna povinná příloha, kterou prý musí mít všichni. Zesílila hlas a řekla, ať si „napřed zjistím podmínky“ a přijdu až s kompletními papíry, pak teprve se mnou může něco dělat.
Vzala jsem si papíry zpátky, automaticky zamumlala „děkuju“ a odsunula se od okénka. Za zády jsem cítila netrpělivost lidí, co čekali po mně, a měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají. Na chodbě byla jedna volná židle, tak jsem si na ni sedla a zkusila se zorientovat v tom, co mi vlastně předělala a co mi chybí. Nedokázala jsem se soustředit, do očí se mi draly slzy a měla jsem stažené hrdlo. Byla jsem naštvaná hlavně na sebe, že jsem se nezmohla na nic víc než pár slabých vět. Po chvíli ke mně přišla starší paní, která stála za mnou ve frontě, jemně se mě dotkla na rameni a tiše řekla: „Neberte si to, prosím vás, osobně. Ona je taková na všechny.“ Pak odešla k okénku.
Od stížnosti k úplně jiné zkušenosti
Po té poznámce se mi trochu ulevilo, aspoň jsem si nepřipadala jako někdo, kdo si to „zasloužil“. Ale stud a bezmoc zůstávaly, i když jsem odcházela z budovy s nevyřízenou žádostí. V tramvaji jsem seděla u okna a přemýšlela, proč se na úřadech lidi často chovají povýšeně právě ve chvíli, kdy tam člověk jde proto, že něco nezná a potřebuje vysvětlit. Doma jsem to celé převyprávěla partnerovi. Ten se okamžitě rozčílil víc než já a řekl, že bych měla podat stížnost, že není normální, aby se někdo takhle choval. Večer jsem si sedla k počítači, chvíli jsem váhala, jestli to nechci prostě zapomenout, ale nakonec jsem napsala stručný e-mail na kontaktní adresu úřadu, adresovaný vedoucí odboru. Popsala jsem, co se stalo, bez nadávek, jen fakticky. Měla jsem pocit, že aspoň tím dávám najevo, že to pro mě není v pořádku.
Další den jsem si v klidu sedla k papírům a znovu prošla web. Dohledala jsem, jakou přílohu ještě potřebuju, a tentokrát jsem si radši všechno dvakrát ověřila. Pak jsem zavolala na stejné oddělení na telefonní číslo, které tam bylo uvedené u přepážek. Připravila jsem se na podobný tón jako včera, ale ozvala se jiná paní. Mluvila se mnou normálně, nechala mě doptat se na detaily a trpělivě mi krok po kroku vysvětlila, co kam napsat a proč. Ukázalo se, že jde přesně to, co prý včera nešlo.
Uvědomila jsem si, že problém není ve mně ani v tom, že bych byla „nepřipravená“, ale v konkrétní úřednici, která si svoje nálady vybíjí na lidech za přepážkou. Strach z úřadů mi sice úplně nezmizel, pořád mám respekt k papírům, razítkům a frontám. Ale došlo mi, že když se příště něco podobného stane, nemusím jen sedět a tiše to snášet. Můžu se zeptat znovu, říct, že se mi to nelíbí, nebo napsat stížnost. Neudělá to ze mě problémového člověka. Je to jen způsob, jak se za sebe aspoň trochu postavit.
