Článek
Byl podvečer, šla jsem z práce po Václaváku směrem k metru a v hlavě jsem si přehrávala den plný drobných otravných situací. Byla jsem unavená a protivná sama na sebe, že jsem zase všechno jen tiše snášela. Bylo chladno, lidi se tlačili po chodníku, někde hrála hudba, někdo se hádal do telefonu, běžný ruch centra. Za zády jsem zaslechla skupinku, jak mluví dost nahlas anglicky. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, byla jsem ráda, že mám aspoň cestou z práce klid od řešení cizích problémů. Jen jsem vnímala, že jsou trochu rozjaření, takový ten tón, kdy někdo po pár pivech rozebírá svět.
Když anonymní nadávky přestanou být anonymní
Po pár krocích mi ale začaly docházet konkrétní věty. „Czechs are so rude,“ řekl jeden. Další na to navázal něco jako „people here hate foreigners“. Bylo mi to hodně nepříjemné. Tyhle řeči jsem už slyšela tolikrát, že bych je skoro mohla odříkat zpaměti. Většinou to spolknu, řeknu si, že nemá smysl se pouštět do debat s cizími lidmi na ulici. Jenže ten den jsem v sobě už měla dost nahromaděné frustrace. Automaticky jsem zpomalila a trochu se zařadila blíž k nim, abych se ujistila, že jsem se nepřeslechla. A slyšela jsem, jak to zobecňují na „all Czechs“, jako by byli odborníci na celý národ po jednom odpoledni v Praze.
Dojdeme k přechodu, naskočí červená a my se zastavíme skoro v jedné linii. V tu chvíli mi došlo, že pokud chci něco říct, lepší příležitost už nebude. Nemusela jsem je dohánět, jen jsem tam vedle nich stála a dělala, že jsem součást davu. V hlavě se mi přetahovalo „nech to být, nestojí to za to“ s „a proč bych zase měla mlčet“. Konfrontace nemám ráda, většinou mě rozhodí víc než samotný problém, ale představa, že budu za minutu stát v metru a zase si v duchu nadávat, že jsem neřekla ani slovo, mě najednou štvala. Otočila jsem se k nim a anglicky, co nejklidnějším hlasem, jsem řekla něco ve smyslu: „Promiňte, omylem jsem vás zaslechla. Je všechno v pořádku?“
Rozpačité ticho a příběh jednoho číšníka
Najednou úplně ztichli. Bylo na nich vidět překvapení, možná i lehká panika, že jim někdo rozuměl. Jeden se mě po chvíli nejistě zeptal: „You understood what we said? Are you from here?“ Přikývla jsem a odpověděla, že jo, že jsem Češka a že mluvím anglicky. Chvíli bylo ticho, tak jsem pokračovala. Řekla jsem jim, že chápu, že asi měli nějaký nepříjemný zážitek, že se to prostě stane, ale že mi přijde dost drsné kvůli tomu odsuzovat všechny Čechy. Snažila jsem se mluvit stručně, bez ironie a bez zvedání hlasu. Nechtěla jsem jim vynadat, spíš jim jen ukázat, jak to působí, a dát najevo, že to neslyší jen tak do prázdna, ale konkrétní člověk.
Rozmluvili se a začali vysvětlovat, co se stalo. Prý byli v jedné restauraci, ptali se na něco k jídlu, nerozuměli pár českým výrazům a číšník byl údajně dost nepříjemný. Popisovali, jak protočil oči, jak na ně mluvil česky, i když bylo jasné, že nechápou, a jak se tvářil, jako by je tam obtěžovali. Přikývla jsem a řekla, že tomu klidně věřím, protože servis v Česku někdy opravdu není žádná sláva a že mě to štve i jako místní. Zároveň jsem ale dodala, že spousta lidí má z angličtiny strach, bojí se, že se ztrapní, a tak radši působí odtažitě nebo nepřístupně. Pak jsem jim řekla, že je pro mě osobně dost nepříjemné stát vedle nich a poslouchat, jak mluví o „nás Češích“, jako bychom byli nějaká méněcenná skupina, a to ještě přímo v Praze. Zdůraznila jsem, že ten číšník je jeden konkrétní člověk se svým chováním, ne reprezentant celého národa.
Omluva na přechodu a zvláštní úleva cestou
Viděla jsem, jak se jim v obličeji něco změnilo. Ten, co předtím mluvil nejhlasitěji, sklopil oči a skoro okamžitě řekl: „I’m sorry, we didn’t think someone would understand. We had a bad experience and overreacted.“ Nebylo to obranné, spíš takové uznávající. Druhý se to snažil trošku odlehčit a řekl něco jako: „We didn’t mean to offend everyone in the country,“ ale bylo vidět, že se jim ulevilo, že z toho nebude hádka. Řekla jsem jim, ať to zkusí nebrat tak zeširoka, a že i tady potkají milé lidi, když jim dají šanci. Nechtěla jsem z toho dělat dlouhou debatu, tak jsem tím rozhovor ukončila.
Naskočila zelená, všichni jsme se pohnuli, já směrem k metru, oni opačným směrem. Jak jsem šla dolů po eskalátoru, cítila jsem směs různých pocitů. Na jednu stranu úlevu, že jsem se ozvala a že z toho nebyl trapný konflikt ani scéna na ulici. Na druhou stranu lehký stud, protože jsem si uvědomovala, jak spontánně jsem do toho šla, bez promyšlených vět a argumentů. Říkala jsem si, jestli jsem nebyla zbytečně citlivá. Zároveň jsem ale cítila i malou hrdost, že jsem tentokrát nezůstala jen tiše naštvaná někde v davu a aspoň jednou nahlas řekla, že za těmi „Czechs“ je konkrétní člověk, který to slyší.
