Článek
Začátkem listopadu jsem zase řešila peníze. Věděla jsem, že nechci před Vánoci počítat každou dvacetikorunu, ale z běžné brigády v kavárně jsem to neutáhla. Kamarádka mi přeposlala inzerát: hledají se lidi do stánku s punčem a trdelníky na hlavním náměstí. Hned se mi vybavila představa světýlek, koled a směn, kdy si budu s lidmi přát hezké svátky a občas se napiju horkého čaje. Napsala jsem Mirkovi, majiteli stánku, a ten mi skoro hned odepsal, ať přijdu. Při osobní schůzce mě ani moc nezkoumal, jen se zeptal, jestli vydržím stát na nohách celý den. „Potřebuju někoho, kdo vezme většinu adventu, skoro denně,“ řekl. Souhlasila jsem bez dlouhého přemýšlení.
Když vysněná brigáda začne bolet
Začátek byl vlastně fajn. První dny jsem se učila ceny nazpaměť, balit trdelníky tak, aby se nerozpadaly, a nalévat punč bez toho, abych politla kasu. Zákazníků bylo ještě tak akorát, žádné dlouhé fronty, lidi byli v pohodě, sem tam se někdo dal do řeči. Domů jsem chodila celá cítit skořicí a vanilkou, což mi zpočátku připadalo skoro roztomilé. Teprve po pár dnech mi došlo, co znamená „být tam skoro každý den“ – osm až deset hodin v zimě, jedny boty na celý advent, zmrzlé ruce i přes rukavice. Večer jsem doma šla rovnou spát, ani jsem neměla sílu si číst. Přesto mě těšilo, že vydělávám víc než jindy a že mám pocit, že jsem součástí toho vánočního shonu, který jsem dřív znala jen jako návštěvník.
Kolem první adventní neděle se začala měnit atmosféra. Lidi přibývali, hlavně večer. Když se setmělo, už to nebyly jen rodiny s dětmi, ale čím dál víc partiček, které měly za večer třetí nebo čtvrtý svařák. U stánku se víc křičelo, smálo, občas někdo vtipkoval způsobem, který mi nebyl příjemný. Po zavíračce jsme vždycky uklízeli okolí stánku a tam bylo vidět, co všechno po lidech zůstane. Jednou jsem s Janou z vedlejšího stánku sbírala zmrzlé kelímky a za stánkem jsme našly hromádku zvratků. Musely jsme to spláchnout hadicí, co máme na úklid. Bylo mi z toho fyzicky špatně a dost to narušilo moje představy o „kouzelných trzích“. Zároveň jsem si říkala, že to asi prostě patří k nočnímu centru – jen jsem to z druhé strany nikdy neviděla.
Co se děje po zavíračce stánků
Po směně jsme nikdy nešli domů hned. Nejdřív úklid, nádobí, vynést odpadky, sečíst tržbu, všechno zamknout. Mirek měl takový zvyk, že nám po zavíračce nalil hrnek zbylého svařáku nebo punče „na zahřátí za odměnu“. Během směny byl alkohol pro nás zakázaný, ale po ní na to nikdo moc nedbal. První dny jsem si dala jeden hrnek, trochu i proto, že jsem chtěla zapadnout. Ostatní se znali z předchozích let, já byla nová. Seděli jsme za stánky, koukali na skoro prázdné náměstí a povídali si historky o divných zákaznících. Měla jsem pocit, že patřím do nějaké zvláštní skupiny lidí, kteří „vědí, jak to na trzích chodí“. Nebylo to nijak divoké, spíš klidné posezení po dlouhém dni.
Jednu páteční noc se to ale zvrtlo. Byl to den, kdy bylo město plné akcí a na trzích spousta lidí. Už odpoledne byla mezi námi napjatá atmosféra, každý byl unavený, nervózní, fronty byly pořád. Zavírali jsme později než obvykle, protože lidi pořád stáli u stánku a Mirek nechtěl nikoho posílat pryč. Když jsme konečně uklidili a zavřeli, Tomáš z vedlejšího stánku vytáhl lahev tvrdého alkoholu. „Na přežití víkendu,“ řekl napůl v legraci. Někteří se do toho pustili docela rychle. Já jsem si dala jen trochu, byla jsem spíš vypnutá než v náladě. Jeden z brigádníků pak přenášel menší sud, zapotácel se na ledu, uklouzl a praštil se hlavou o schod. Najednou bylo ticho. Krev na zemi, on v šoku, my všichni kolem. Volali jsme sanitku, do pár minut přijela i městská policie, protože se to stalo přímo na náměstí a v pracovní době to navazovalo na směnu. V tu chvíli mi došlo, jak rychle se z „ještě jeden panák“ může stát průšvih, který někomu změní život.
Kocovina, mlčení a tichá dohoda
Další den byl zvláštně tichý. Všichni unavení, nevyspalí, trochu v kocovině, i ti, co skoro nepili. Mirek si nás ráno svolal a podal nám stručnou verzi. Oficiálně to bude vedené jako uklouznutí při úklidu po směně. „To, že jste tam po zavíračce seděli, nikde neřešte. Jestli chcete chodit dál, tak tohle si necháme pro sebe,“ řekl. Nebyl vyloženě agresivní, ale bylo jasné, jak to myslí. Cítila jsem se provinile, i když jsem ten večer skoro nepila a u pádu přímo nestála. Spíš jsem si uvědomila, že jsem do toho prostředí tak nějak bez přemýšlení zapadla. Od té doby jsem po zavíračce přestala zůstávat. Udělala jsem si úklid, počkala, až Mirek spočítá tržbu, vzala si peníze v hotovosti a jela domů, i když mě ostatní přemlouvali, ať si sednu aspoň „na jedno“.
Do Vánoc jsem na brigádě vydržela. Směn bylo hodně, jen párkrát jsem si vyprosila volno kvůli škole. Trhy jsem začala vnímat úplně jinak než předtím. Viděla jsem brečící holky opodál, jak se hádají s partnerem, který přišel „jen na punč“ a teď se motá. Lidi, kteří u stánku hledali drobné a pak si to rozmysleli, protože už prostě neměli. Unavené uklízeče, kteří po půlnoci sbírali všechno, co po návštěvnících zůstalo. Na konci adventu jsem si domů odnesla slušně vydělané peníze, ale i spoustu vzpomínek na situace, na které nechci při rodinné návštěvě trhů myslet. Když tam dnes jdu s mámou „na svařák a atmosféru“, snažím se myslet hlavně na to, co jsem si kdysi představovala. A to ostatní, co jsem viděla po zavíračce, si většinou nechávám pro sebe.
