Článek
Byl podvečer, vracela jsem se z práce a na zastávce jsem stála už dobrou čtvrthodinu. Byla mi zima, v nohách celý den, v hlavě seznam toho, co ještě musím stihnout, než půjdu spát. V jedné ruce taška s nákupem, v druhé mobil, ve kterém jsem bezmyšlenkovitě projížděla zprávy a sociální sítě. Jediné, co jsem si v duchu opakovala, bylo, jak moc bych teď chtěla mít chvíli klid a nemuset na nic reagovat. Rozhodně jsem neměla náladu se s někým bavit.
Nečekané setkání, které změnilo obyčejné čekání
Najednou se vedle mě objevil starší pán s berlí a slušně se mě zeptal, jestli tudy jede tramvaj směrem na hlavní nádraží. Mou první reakcí bylo skoro podráždění, že mě vyrušil, protože jsem byla zabraná do telefonu a konečně „nikdo nic nechtěl“. Zároveň mi ale bylo hloupé se na něj tvářit nepříjemně, tak jsem zastrčila sluchátka do kapsy, vytáhla aplikaci s jízdními řády a rychle to pro něj zkontrolovala. Ukázala jsem mu, kterou linku má vzít a za jak dlouho pojede. On se na mě podíval, usmál se takovým tichým, vděčným způsobem a několikrát mi poděkoval. V tu chvíli jsem se trochu uvolnila.
Pán se mě pak zeptal, jestli tu tramvaj beru často, a navázal na to tím, že dřív všude jezdil autem a MHD je pro něj novinka. Zmínil, že už nemá řidičák kvůli zdravotnímu stavu, a od té chvíle začal mluvit víc a otevřeněji. Stručně mi popsal, že poslední rok tráví hlavně po doktorech, že se mu změnil režim a že se s tím pořád tak nějak srovnává. Já jsem tam stála, občas přikývla, na něco se zeptala, jen aby věděl, že ho poslouchám. Překvapovalo mě, jak rychle se mi svěřuje s osobními věcmi, když mě vlastně vůbec nezná. Zároveň jsem cítila, že mu samotný fakt, že někdo poslouchá, dělá dobře.
Jedna přímá otázka, která odzbrojí na místě
Po chvíli se naše konverzace přirozeně přerušila, oba jsme ztichli. Já jsem automaticky sáhla po mobilu a zase začala sjíždět obrazovku, aniž bych věděla, co tam hledám. On se na mě chvíli díval a pak tak napůl pobaveně, napůl smutně prohodil, že dneska jsme všichni pořád jen v těch telefonech. Cítila jsem, jak se trochu začervenám, protože měl pravdu. Chvíli váhal, zhluboka se nadechl a úplně klidně se zeptal: „Slečno, nezlobte se, ale můžu se vás na něco zeptat? Jste se svým životem šťastná?“ Podívala jsem se na něj, mobil pořád v ruce, a najednou jsem nevěděla, co říct. Byla to tak přímá otázka, že mi přišlo trapné předstírat, že mě víc zajímá displej než člověk, který vedle mě stojí.
Po pár vteřinách ticha jsem ze sebe dostala něco ve smyslu, že asi jo, že si nemůžu moc stěžovat, ale že pořád tak nějak čekám, až to bude „lepší“. Míň práce, víc času, víc klidu. Sama jsem slyšela, jak to zní, když to říkám nahlas. Pán se tiše usmál, ne ironicky, spíš trochu smutně, a řekl, že on to měl podobně. Vyprávěl, že celý život něco odkládal na „až jednou“, a pak si uvědomil, že to „jednou“ už bylo a je pryč. Zmínil, jak nestihl trávit víc času s dětmi, když byly malé, protože pořád pracoval nebo byl unavený. A jak si s manželkou plánovali, že začnou víc cestovat, „až budou v důchodu“, a pak už to z různých důvodů nešlo. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stáhne žaludek, protože jsem si uvědomila, že o svém životě přemýšlím hodně podobně.
Krátká jízda tramvají, dlouhá stopa v hlavě
Když konečně přijela tramvaj, nastoupili jsme stejnými dveřmi a postavili se k sobě blízko, aby měl pán při rozjezdu větší jistotu. Držel se madla a mezi řečí mi ještě řekl, že se neptal proto, aby mě soudil nebo mi říkal, jak mám žít. Chtěl mi jen připomenout, že čas uteče rychleji, než člověk čeká, a že některé věci prostě nepůjdou vrátit. Před svou zastávkou se ke mně otočil, rozloučil se a popřál mi, ať nezanedbávám to, na čem mi opravdu záleží, i kdyby to byly „jen malé věci“. Poděkovala jsem mu, ani jsem pořádně nevěděla za co všechno, a dívala se, jak pomalu vystupuje.
Když za ním zaklaply dveře a tramvaj se rozjela dál, napadlo mě, že bych o tom mohla hned někomu napsat. Už jsem sahala po telefonu, ale nakonec jsem ho zase zasunula do kapsy a jen se dívala z okna na večerní město. V hlavě jsem si začala přehrávat, co všechno mám v kategorii „až jednou“. A uvědomila jsem si, že je toho docela dost. Chtěla jsem ten večer po práci ještě sednout k počítači a „dohnat resty“, ale najednou se mi do toho nechtělo. V duchu jsem přehodnotila plán a rozhodla se, že místo další práce zavolám mámě a půjdu spát dřív. Ne, že by se mi po jednom setkání nějak zásadně změnil život, ale ta jednoduchá otázka od cizího pána se mi od té doby pořád vybavuje. A pokaždé, když stojím na zastávce s mobilem v ruce, si na něj znovu vzpomenu.
