Článek
Seděl jsem ráno v kuchyňce u klienta, míchal si kafe a u stolu se už naplno řešilo „šílené“ zdražování v Kauflandu. Každý měl v mobilu otevřený nějaký leták, hádali se, kde jsou levnější jogurty a kde máslo. Chvíli jsem je jen poslouchal a v půlce té debaty mi došlo, že já jsem v klasickém supermarketu nebyl už několik měsíců. Ne proto, že bych najednou nevěděl, co s penězi, ale prostě jsem si mezitím našel jiný způsob nakupování, který mi líp sedí do života.
Kolik skutečně stojí hon za slevami
U oběda se to téma znovu vrátilo. Jeden kolega vyprávěl, jak o víkendu objel tři obchody, protože „byly fakt dobrý akce“ a že takhle „ušetřil raketu“. V tu chvíli mi to nedalo a napůl v legraci jsem řekl, že tohle už roky nedělám, protože když si spočítám svou hodinovku, vychází mi to na nějaké dva tisíce na hodinu. Vysvětlil jsem, že když strávím dvě hodiny ježděním po obchodech kvůli úspoře třeba osmdesáti korun, tak mi to prostě nedává smysl. U stolu na chvíli ztichli, někdo se uchechtl, jiný se mě vážně zeptal, jestli to myslím doopravdy.
Tak jsem začal vysvětlovat víc. Řekl jsem, že dělám v IT jako freelancer, fakturuju si práci po hodinách a tu svou hodinovku mám celkem přesně spočítanou. Klientům si účtuju kolem dvou tisíc korun na hodinu, takže když mám volno, můžu buď odmakat něco navíc, nebo si prostě odpočinout, aby mi to pak šlo líp. Stání ve frontách a objíždění akcí se mi do téhle rovnice moc nevejde. Popisoval jsem, že velké nákupy řeším přes internet a zbytek beru v malém obchodě kousek od baráku, i když je to o něco dražší. Kolegové hned namítli, že ne každý si to může dovolit, že mají děti, hypotéky a že každá stovka se počítá. Přikývl jsem a řekl, že tomu rozumím, protože jsem to tak dřív taky neměl a že to není rada pro všechny, spíš jen můj způsob, jak se na to dívám teď.
Když machrování střídá pokora k vlastnímu času
Z oběda jsem šel do kanceláře radši pěšky, abych si srovnal myšlenky. Přehrával jsem si ten rozhovor a došlo mi, že jsem to možná podal moc natvrdo a mohlo to znít namyšleně, jako bych chtěl machrovat částkou na faktuře. Vzpomněl jsem si, jak jsem ještě před pár lety sám objížděl obchody kvůli všem možným akcím, sledoval slevy a doma jsem měl hromadu papírových letáků. Tenkrát jsem opravdu počítal každou stovku a byl jsem na to zvyklý odmalička. Uvědomil jsem si, že to, jak dneska mluvím o „hodnotě svého času“, je vlastně důsledek toho, že se mi práce rozjela a já jsem se postupně naučil si ji víc cenit, a že to není jen o penězích, ale i o energii.
Večer u večeře jsem to všechno nadhodil partnerce. Vyprávěl jsem jí ten rozhovor z práce i svoje pochyby, jestli jsem to nepřehnal. Zeptal jsem se jí, jestli jí přijde normální, že už skoro neřešíme slevy a že prostě nakoupíme tam, kde je to pro nás nejjednodušší. Řekla, že občas ceny srovná, hlavně když objednáváme něco většího, ale že jí mnohem víc vadí, když strávíme půl soboty v obchodě. Shodli jsme se, že jsme si prostě vybrali platit o něco víc peněz za to, že šetříme nervy a čas, a že nám to v téhle životní fázi dává větší smysl než sledovat každou akci.
Co se stane, když přepočítáte svůj den
Později večer jsem si sedl ke stolu a ze zvědavosti si to celé přepočítal. Zkusil jsem si napsat, kolik hodin měsíčně bych reálně strávil objížděním levnějších nákupů a kolik peněz bych tím asi ušetřil. Vyšlo mi, že ten rozdíl v korunách by nebyl nijak dramatický, ale časově a energeticky by mě to stálo hodně. Došlo mi, že nejde ani tak o ty dva tisíce za hodinu, ale o princip, že můj čas má nějakou cenu. A že chci vědomě rozhodovat, za co ho vyměním. Napsal jsem si k tomu krátkou poznámku do mobilu, hlavně pro sebe, abych měl připomínku, až mě příště zase budou lákat „super akce“.
Druhý den ráno jsem šel z bytu a u schránek ležely nové letáky, navrchu velký nápis Kaufland a pár výrazných cen. Automaticky jsem po jednom sáhl, jak jsem byl roky zvyklý, a v půlce pohybu jsem si vzpomněl na všechny ty svoje včerejší úvahy a výpočty. Ruku jsem stáhl, leták tam nechal a jen si v hlavě řekl, že těch pár minut radši strávím tím, že po cestě do práce nebudu koukat do mobilu a půjdu o něco pomaleji. V tu chvíli mi došlo, že pro mě to celé není o nadávání na zdražování, ale o tom, že jsem začal brát svůj čas stejně vážně jako peníze v peněžence.
