Článek
Když děti konečně usnou, v bytě se rozhostí takové to zvláštní ticho, ve kterém je slyšet myčka a tlumená televize. V ten moment už automaticky sahám po dvou skleničkách a láhvi vína. Nedělám to vědomě, prostě „je večer“. Petr si sedne na gauč, natáhne nohy, ani nic neříká, jen mi vezme skleničku z ruky jako něco úplně samozřejmého. Jsem unavená tak, že bych nejradši šla rovnou do ložnice, ale napadne mě, že tohle je náš jediný společný čas, kdy spolu chvíli sedíme, tak to nebudu kazit.
Večerní sklenička, která všechno vyhrotí
Začneme klasicky – práce, kdo co nestihl, kdo měl protivného šéfa, komu se hroutí termíny. Povídáme si, ale já už v sobě cítím takové napětí, že to není úplně uvolněné. Petr si dolévá rychleji než já, ani si nevšimnu, kdy má druhou skleničku. Mezi řečí utrousí, že doma je pořád bordel a že děti mě vůbec neposlouchají. Dotkne se mě to. Vím, kolik času strávím tím, že pořád něco sklízím, peru, připravuju, domlouvám kroužky a doktory. Odpálím to ostřeji, než chci, něco ve smyslu, ať si to zkusí sám. Hned je znát, že se atmosféra změnila, ale navenek se nic neděje, jen je ticho a lok vína navíc.
Vezmu do ruky ovladač a začnu přepínat programy. Vůbec nevím, co běží, je to jen zvuk do pozadí, aby tu nebylo úplně ticho. Petr pokračuje v takových těch „vtípcích“, že jsem furt podrážděná, že všechno hrotím a každý jeho náznak kritiky beru osobně. Není to vysloveně zlé, ale není mi u toho dobře. Neudržím se a začnu mu zase vyčítat, kolik času tráví na mobilu, jak večer sedí vedle mě a přitom mě skoro nevnímá. Najednou mi dochází, že přes den mluvíme skoro jen v krátkých větách přes celý byt – kdo jde na nákup, kdo vyzvedne školku, kdo vyřídí pojišťovnu. A že tahle chvíle u vína je vlastně jediný moment, kdy se dostaneme k tomu, co nám vadí. Jenže většinou už máme něco vypito.
Poprvé říkám nahlas, co se děje
Sedím tam se skleničkou v ruce a začínám si všímat, jak je to pořád stejné. Večer, víno, chvíle klidu, pak nějaká poznámka, obrana, hádka nebo uražené mlčení. Když se nad tím zastavím, vybaví se mi moje dětství. Moji rodiče to měli podobně – po večerech víno, nejdřív pohoda, pak výčitky, rádio do pozadí a napjatá atmosféra, která doma zůstávala až do rána. Nikdy jsem si to nespojovala, prostě „rodinná nálada“. Ten večer mi ale hodně jasně dojde, že problémy u nás doma nevznikají jen tak. Že je zhoršujeme tím, že spolu víc mluvíme až ve chvíli, kdy pijeme, a že se to pak většinou stočí na to, co nefunguje.
Petr něco namítne, že o nic nejde, že se přece jen bavíme a že z toho dělám drama. V tu chvíli to už neudržím pro sebe. Najednou ze mě vypadne, že mě nebaví, jak se spolu doopravdy bavíme jen po alkoholu a většinou o tom, co je špatně. Slyším se, jak říkám, že mám pocit, jako bychom se bez vína skoro neznali, protože přes den si jen předáváme úkoly. Kdo co udělá, co se musí stihnout, kdo je na řadě. On ztuhne, tváří se dotčeně, chvíli mlčí a pak mávne rukou, že jsem přecitlivělá a že to zase zbytečně rozebírám. Celá situace rychle skončí, ale ve mně zůstane silný pocit, že je to poprvé, kdy tohle říkám nahlas nejen jemu, ale i sama sobě.
První večer bez vína a bez jistoty
Když ten večer ležím v posteli, nemůžu usnout. Představuju si nás za deset, patnáct let. Dva lidi v jednom bytě, kteří fungují jako tým na provoz domácnosti, ale jinak každý zvlášť. Spojuje je jen pár večerů u láhve a staré křivdy, co se pořád vracejí v různých verzích. Uvědomím si, že takhle žít nechci. Ne jako nějaké zásadní životní rozhodnutí, spíš jako jasnou vnitřní hranici. Druhý den odpoledne, ještě než přijde ta naše klasická večerní chvíle, se nadechnu a navrhnu, že bych večer radši šla na procházku a pak si dala čaj. Řeknu, že si potřebuju vyčistit hlavu.
Čekám výbuch nebo posměch, ale Petr se jen ušklíbne, že jsem „nějaká zdravá“. Chvíli váhá, pak kývne. Ten večer je najednou jiný. Jdeme ven, nejdřív moc nemluvíme, oba působíme trochu rozpačitě. Bez vína jako by nebylo jasné, jak ten čas vůbec naplnit. Když začneme zabíhat do starých výčitek, skoro se na sebe podíváme, jak si toho oba všimneme, a radši to utneme. Doma pak sedíme u čaje, je to trochu neohrabané, ale zvládnutelné. Nezmění to náš vztah ze dne na den, neudělá z nás ideální pár. Jen mám poprvé pocit, že jestli se má náš vztah doma zlepšit, nebude to dalším „odreagováním“ u skleničky, ale spíš těmi malými, trochu nepohodlnými kroky, kdy zkusíme být spolu i bez ní.
