Článek
K rodičům přijíždím na Štědrý den odpoledne. V předsíni je ze mě ještě cítit studený vzduch zvenku a už vnímám vůni smaženého řízku. Z obýváku hraje televize, nějaká klasická pohádka, ani se nemusím dívat, abych věděl, co to asi je. Sotva si začínám rozepínat bundu, táta už stojí u skříňky a vytahuje láhev slivovice. Je to tak rychlé a samozřejmé, že se ani nezeptá, jestli chci. Prostě postaví na stůl panáky, jako vždycky. Automaticky si sednu, jako bych měl přesně přidělené místo. Všechno probíhá jako obvykle, ale v hlavě se mi objeví myšlenka, že mě tohle „jako vždycky“ už nějakou dobu spíš znervózňuje. V posledním roce jsem si začal víc všímat, kolik toho táta vypije i při obyčejných návštěvách, a dneska na mě tohle zjištění najednou dolehne mnohem víc.
Když sváteční sklenička přestane být nevinná
Táta nalévá první panáky, ruce se mu lehce třesou. Všimnu si toho, i když dělám, že ne. Když ke mně přistrčí skleničku, je z něj cítit alkohol a je mi jasné, že tohle není jeho první dnešní drink. Pronesu nějaký neurčitý přípitek, něco ve stylu „na pohodu“, jen aby tam nebylo ticho. Všichni se zasmějeme, přiťukneme si a já panáka vypiju spíš ze zvyku než z chuti. Víc než chuť alkoholu v ústech vnímám tátův zastřený hlas a jeho přehnaně veselou náladu. Působí, jako by byl už opilý, a ne jen svátečně naladěný. V tu chvíli mi dojde, že tohle není jen „slivovice na zahřátí“, ale pokračování něčeho, co nejspíš začalo už dopoledne, možná ještě dřív.
Během příprav večeře se situace pořád opakuje. Táta po bytě různě pobíhá, jednou jde pro příbory, pak pro ubrousky, a skoro pokaždé, když projde kolem stolu, sáhne po lahvi. „Dáme ještě jednou,“ řekne, ani to nezní jako otázka. Panáky na stole přibývají jeden za druhým. Máma něco brblá, že by to neměl přehánět, ale hned se u toho pousměje, aby to neznělo jako kritika. Spíš jako poznámka pro sebe. Brácha se tomu směje a shodí to vtipem, že „Vánoce jsou jen jednou do roka“, a bez řečí si s tátou připije. Já si v tu chvíli vzpomenu na kolegu z práce, který skončil kvůli pití na neschopence, a jak zpětně popisoval, že to u něj taky začalo tímhle „jen jednou za čas“ a „jen pro zábavu“. Když se podívám na tátu, napadne mě, že v jeho chování vidím něco podobného, a není mi z toho dobře.
První odmítnutí a ticho u štědrovečerního stolu
Když táta znovu bere láhev do ruky s tím, že si dáme „posledního před večeří“, přestane mi to být jedno. Uvědomím si, že už nechci dál jen mechanicky zvedat skleničku, jen proto, aby byl klid a všechno vypadalo normálně. Řeknu nahlas, že už mám dost a že si dám radši vodu. Snažím se to říct co nejvíc v klidu, bez moralizování, jen jako svoje rozhodnutí. Táta to nejdřív zkusí otočit v legraci: „Co je, ty jsi nemocnej, nebo co?“ Zasměje se, ale na chvíli je na něm vidět něco jako dotčenost nebo nepochopení. Brácha protočí oči, jako že zbytečně dramatizuju. Máma se na mě krátce podívá takovým tím pohledem, který umí jen ona – něco mezi prosbou a varováním. Jako by mi beze slov říkala: prosím tě, nedělej z toho teď velké téma.
U večeře se pak tváříme, že se nic nestalo. Všechno probíhá jako vždycky: rybí polévka, řízek, salát, u toho pohádka v televizi. Jenže já cítím, že atmosféra je o něco napjatější. Zůstávám u vody, a i když to nikdo přímo nekomentuje, vnímám, že si toho všichni všímají. Táta teď už nenalévá okatě, ale má vedle talíře malou skleničku trochu stranou, skoro schovanou za mísou se salátem. Občas si nenápadně dolije, jako by si myslel, že to nikdo nevidí. Jenže vidíme to všichni, jen o tom nikdo nic neřekne. Po večeři brácha otevře pivo, sedne si s ním ke stolu a způsob, jakým si tam to pivo tak samozřejmě postaví, mi připomene tátu. Napadne mě, že mu tohle možná dojde až mnohem později. Jestli vůbec.
Jak říct nahlas, že už nechci
Když pak s mámou po večeři vynášíme odpadky a „jdeme se trochu projít“, vím, že je to jediný moment, kdy jsme sami. Chvíli jdeme jen tak, řešíme nějaké drobnosti a já přemýšlím, jak to říct, aby to nevyznělo jako útok. Nakonec to prostě otevřu: zeptám se, jestli si taky nevšimla, že táta poslední dobou pije víc než dřív. Máma nejdřív mávne rukou a řekne něco jako: „Ale prosím tě, on takhle pije vždycky.“ Zní to naučeně, jako věta, kterou říká často. Po pár vteřinách ticha ale sama od sebe dodá, už tišeji, že ji to unavuje, že by byla radši, kdyby to nebylo pořád dokola. A že jen nechce kazit svátky hádkami. V tu chvíli mi dojde, že problém vidíme oba, ale každý s ním zacházíme jinak. Ona to bere tak, že to k němu prostě patří, já se tomu začínám bránit. A před ostatními přitom oba předstíráme, že je vše v pořádku.
Když večer odjíždím domů, táta mě doprovodí ke dveřím. Je na něm už vidět únava, ale pořád se snaží udržet veselý výraz. Ještě než si obuju boty, ukáže směrem k lahvi a nabídne: „Dáme jednoho na cestu?“ Tentokrát odmítnu bez výmluv a bez omluv, prostě řeknu, že nechci. Chvíli je ticho, pak jen pokrčí rameny a změní téma. Cestou v tramvaji sedím u okna a přemýšlím, jak moc je ten náš rodinný rituál něco, do čeho jsem vždycky automaticky šel, jen aby byl klid a abych nezůstal stranou. Je mi z toho smutno, ale zároveň cítím zvláštní úlevu, že jsem se toho dneska aspoň na chvíli nedržel. Řeknu si, že příště už k tomu nalévání nepřistoupím automaticky, jen proto, že se to tak dělá. I když mi možná bude docházet dřív než ostatním, že tohle už pro mě nejsou jen „Veselé Vánoce“.
