Článek
Když jsem zahlédla červené tečky na nohách, věřila jsem, že jde jen o obyčejnou vyrážku
Seděla jsem večer u stolu a zírala na svoje nohy. Něco se mi na nich nezdálo. Drobné červené tečky, které tam předtím určitě nebyly, mě znervóznily, ale snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že se jedná jen o alergii nebo kopřivku.
„To bude zase něco, co zmizí do rána,“ říkala jsem si v duchu. Jenže jak se večer přehoupnul, začala jsem se cítit čím dál hůř.
Když se mi podlomila kolena a všechno se rozmazalo
Postupně mě začala bolet hlava a cítila jsem zvláštní slabost. Každý krok mě stál víc a víc sil, až jsem najednou musela zastavit mezi chodbou a kuchyní, protože se mi podlomila kolena.
Srdce mi bušilo až v krku a dýchání se mi ztížilo. Napadlo mě, že to se mnou není v pořádku, ale pořád jsem si nepřipouštěla, že by šlo o něco vážného. Pak jsem uviděla novou modřinu na stehně – vůbec jsem nevěděla, jak se mi tam vzala.
Volala jsem mámě a doufala, že mě neseřve za hysterii
Zavolala jsem mámě a se slzami v očích jí popsala, co se děje. „To si děláš legraci? Slyšíš se? Zavolej okamžitě záchranku!“ zařvala tak, až jsem mobil musela odtáhnout od ucha. Ta panika v jejím hlase mě nakopla.
Ne, nejsem hysterická, tohle je fakt zlé. Ztěžka jsem nahmatala číslo a roztřeseným hlasem nadiktovala adresu.
Cesta do nemocnice byla jako zlý sen
Když přijeli, měla jsem pocit, že mi tělo ztěžklo jako olovo. Dali mě na lehátko a v nemocnici jsem se snažila zjišťovat, co se vlastně děje, ale odpovědi byly pořád jen vyhýbavé.
„Nebojte, uděláme pár testů,“ říkala sestra, ale ve tváři jí probleskla nervozita, a to mi rozhodně na klidu nepřidalo. Začínala jsem mít strach z toho, co mě čeká.
Když mi do očí řekli pravdu
Ležela jsem na posteli, když vešel vysoký mladý lékař. Chvilku na mě mlčky koukal, jak hledá správná slova, a pak začal vysvětlovat: „Eliško, ty tvoje červené tečky nejsou jen vyrážka. Máš v krvi neobvykle málo destiček, to jsou buňky, které ti pomáhají zastavit krvácení.“
Sípavě jsem se nadechla a hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem dokázala říct jen: „To je vážné?“ Přikývl. „Může být, pokud se to nerozpozná včas. Ale neboj, teď už seš v péči.“ Poprvé za celý den ze mě spadla tíha, ale nahradil ji podivný strach.
Transfuze, jehly a bezmoc
Nevím, kolik hodin jsem strávila na JIPce, ale připadalo mi to jako věčnost. Jehly v rukách, pípání přístrojů, cizí hlasy. Z dálky jsem slyšela rozhovor o transfuzi a riskování srážlivosti krve.
Každý nový vpich byl horší než předchozí – fyzická bolest a zároveň strach, jestli se vůbec někdy dostanu zpátky domů. Zírala jsem na své ruce, které se mi začaly pokrývat dalšími tečkami a podlitinami, a v hlavě mi běžela jediná myšlenka – jak rychle se může všechno změnit.
Nejistota, která mě dohání i po týdnech
Když mě konečně pustili domů, pořád jsem se bála každé nové modřiny. Doteď nevím, proč se tělo rozhodlo bojovat samo proti sobě. Možná jsem to spustila nějakou virózou, možná tím, jak jsem si poslední týdny nezdravě přetěžovala hlavu i tělo.
Doktorka mi jen řekla, že takové nemoci umí přijít zničehonic a může to být buď jednorázové, nebo se to bude vracet. Musím brát léky a chodit na časté kontroly.
Všechno beru jinak – i obyčejné ráno
Zajímavé je, že i když se teď snažím žít normálně, už nikdy nebudu to naivní děvče, co si myslí, že mladé tělo přežije všechno. Ráno, když si čistím zuby, bych si nikdy nevšimla, že dásně mírně krvácí. Teď je to pro mě alarm.
I slabá modřina mě rozklepe. Každého pobolívání si všímám dvojnásob. Strašně mě to změnilo.
Když mi kamarádka řekla, že přeháním
Jednou jsem to vyprávěla kamarádce na lavičce v parku. Pokrčila rameny a řekla: „To přece muselo být fakt jen náhoda, ne? Takhle mladá a najednou taková nemoc?“
Zadívala jsem se na ni a najednou jsem měla chuť křičet: „Ano, i mně by to znělo divně, kdybych to sama nezažila!“
Doufám, že už se mi to nikdy nevrátí
Bojím se, že se to může kdykoliv opakovat. Ale teď už aspoň vím, jak vypadá varování mého těla a že je hloupost ho ignorovat.
Každým dnem mám větší úctu k životu – a vím, že někdy stačí malá tečka, aby se všechno obrátilo naruby.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
