Článek
Když jsem ten den odcházela z práce dřív, byla jsem nervózní, jako když jdu k vlastní zkoušce. Celý týden jsme se se synem učili na matematiku, večer co večer nad sešitem, kdy už byl protivný, převaloval se na židli a říkal, že ho bolí hlava. Já jsem měla v hlavě jedinou větu: když tomu takhle věnujeme čas a energii, musí z toho být dobrá známka. Zároveň jsem ale věděla, že když z toho zase bude trojka, neudržím se. V duchu jsem si slibovala, že budu v klidu, ale cítila jsem, jak mě už jen ta představa výsledku čím dál víc stresuje.
Když místo radosti z dvojky přijde ticho
Když přiběhl z družiny, hodil tašku do předsíně a dělal, jako by se nic nedělo. Normálně hned povídá, co bylo ve škole, ale tentokrát mluvil o svačině a o tom, kdo s kým hrál fotbal. Čekala jsem, jestli test vytáhne sám, ale nic. Nakonec jsem se ho musela přímo zeptat: „Tak co ten test z matiky?“ Chvilku dělal, že si nemůže vzpomenout, a pak neochotně začal hrabat v tašce. Vytáhl pomačkaný papír z penálu, držel ho za roh a skoro ho nechtěl pustit z ruky. Cítila jsem, jak se mi stáhne žaludek. V hlavě jsem měla připravené dva scénáře – buď mě čekalo zklamání, nebo úleva.
Jako první jsem si všimla velké dvojky v rohu. Automaticky jsem vydechla. Po posledních trojkách mi to přišlo jako výrazné zlepšení a hned jsem si v duchu říkala: dobrý, tak teď ještě zapracujeme na chybách a příště to snad bude jednička. Už jsem otevírala pusu, že mu začnu ukazovat, kde udělal chyby, když mi zrak sjel dolů. Pod výsledkem byla drobným písmem poznámka od učitele. Na chvíli jsem ztichla. Ta jedna věta na mě zapůsobila víc než ta známka samotná.
Jedna věta učitele, která mě zastavila
Učitel psal, že je vidět velká domácí příprava, ale že syn během testu působil hodně vystresovaně a opakoval, že „to nesmí pokazit, jinak bude máma naštvaná“. Pak tam bylo, že by byl rád, kdybychom se doma víc zaměřili na to, aby byl v klidu a jel svým tempem, než jen na samotné známky. Jak jsem to četla, úplně jsem se v tom slyšela. „Nesmíme to pokazit.“ „Teď fakt potřebuješ lepší známku.“ „Musíš se víc snažit.“ Najednou mi došlo, že ten tlak neleží jen na něm. Že velkou část těch obav na něj přenáším já, i když jsem si to omlouvala tím, že mu chci jen pomoct.
Syn mě celou dobu pozoroval a pak potichu řekl: „Jsi naštvaná?“ V očích už měl slzy, ještě než jsem stihla cokoliv říct. V tu chvíli mě přešla chuť vytahovat chyby v příkladech. Místo toho jsem ho objala a řekla mu, že ne, že naštvaná nejsem, spíš smutná, že se mě bojí. Vysvětlila jsem mu, že test je jen test, ale že mě mrzí, že se víc bojí mojí reakce než samotné školy. Uvědomila jsem si, že on to nevnímá tak, že mě zklame známkou, ale že zklame mě jako mámu. A to na mě silně zapůsobilo.
Jak jsme doma přehodnotili známky a tlak
Večer jsme si s manželem sedli v kuchyni, test ležel mezi námi na stole. Nahlas jsem mu přečetla poznámku od učitele a když jsem slyšela ta slova nahlas, znělo to ještě tvrději. Manžel chvilku mlčel a pak řekl, že to asi není překvapivé, že to oba tlačíme, protože máme strach, jak to jednou bude, jestli bez dobrých známek nebude mít horší šance. Ale zároveň přiznal, že mu už párkrát blesklo hlavou, že toho na něj nakládáme moc. Bavili jsme se o tom, jestli opravdu potřebuje mít ve třetí třídě samé jedničky, nebo jestli mu tím spíš bereme radost z toho, že něco pochopí. Bylo nepříjemné si to přiznat, ale bylo to upřímné.
Nakonec jsme se domluvili, že doma trochu změníme priority. U učení budeme víc hlídat čas, nebudeme nad sešity sedět do večera, když bude zjevně hotový a unavený. Zkusíme se víc ptát, čemu rozumí a čemu ne, místo abychom jen počítali chyby. A já jsem si v duchu slíbila, že před ním nebudu řešit jeho známky jako hlavní téma u babiček a kamarádek, aby neměl pocit, že jeho hodnota se měří číslem v žákovské. Druhý den jsem napsala učiteli krátký mail, poděkovala za poznámku a napsala, že se pokusíme ubrat na tlaku. Cítila jsem stud, protože jsem si najednou uvědomila, jak asi působím zvenku. Ale zároveň úlevu, že to někdo pojmenoval za mě. Došlo mi, že ty signály jsem měla před sebou už dlouho, jen jsem je nechtěla opravdu vidět.
