Článek
Když jsem synovi řekla, co si myslím o jeho manželce
Od chvíle, kdy si Patrik přivedl Lucii domů, mi v břiše vibroval neklid. Všichni v rodině si mysleli, že je dokonalá, ale já měla nepříjemný pocit, že něco nehraje. Na první pohled byla usměvavá, milá ke každému, kdo seděl u našeho stolu. Ale když se nikdo nedíval, její oči ztratily jiskru a její hlas se na Patrika měnil – ledově chladný, ostře přesný, skoro jako by mu rozkazovala.
Nejvíc mě bolelo sledovat, jak Patrik uhasíná. Ještě před rokem to byl veselý, sebevědomý kluk, ale vedle Lucie jako by se smrskl. Každý večer přijel domů utahaný z práce, a místo aby si odpočinul, běhal po bytě s vyhrnutými rukávy a Lucie mu stála za zády s nekonečným seznamem věcí, co je potřeba udělat.
Když jsem už nevydržela mlčet
Jednoho sobotního odpoledne jsem to už nedokázala rozdýchat. Seděla jsem v jejich kuchyni, sledovala Syntra jak s bolestivým úsměvem leští hrnce, zatímco Lucie telefonovala v obýváku a stěžovala si kamarádce, jaký je život s „nespolehlivým mužem“ těžký.
„Patriku, to si necháš líbit? Nemáš pocit, že jsi doma jen na práci?“ zeptala jsem se tiše, abychom nerušily Lucii.
Spustil hrnec do dřezu a jeho tvář se na pár vteřin proměnila. „Mami, je to v pořádku. Lucie zvládá děti i domácnost, já jen pomáhám. Neřeš to, prosím.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce, že se mě víc bojí urazit, než že by sám řekl, že je něco špatně.
Když hádka roztrhla naši rodinu
Nemohla jsem si pomoct a slova mi unikla rychleji, než jsem chtěla. „Takový vztah bych nikdy nemohla mít. Jsi jen její sluha, Patriku!“
Lucie okamžitě vstoupila do kuchyně, oči jí planuly hněvem. „Co tím chcete říct, že svého syna týrám? Možná byste měla zamést před vlastním prahem!“
Patrik stál mezi námi, tvář bílá jako stěna, ruce zaťaté v pěstích. „To přeháníte obě,“ šeptal roztřeseně, ale jeho hlas mi zněl jako prosba o pomoc.
Odešla jsem domů s dusivou tíhou na hrudi. Celé týdny jsem o nich neslyšela ani slovo.
Když jsem zjistila pravdu o starším synovi
Mezitím jsem se úzkostně upínala na Filipa, našeho staršího syna. Jeho žena Anna byla všechno, co by si mohla matka přát – tichá, skromná, vždy s úsměvem. Jejich byt byl malý, ale útulný a byli jako dvě holubičky.
Jenže postupem času jsem si všimla, že se nikdy spolu nezasmáli. Když jsem u nich byla, Filip seděl u počítače a Anna sklízela nádobí v tichosti. Každý žil svým životem, práce na směny je od sebe oddělovala jako skleněná zeď. Po čtrnácti dnech mi Filip najednou zavolal v noci.
„Mami, můžu na chvíli přijet?“
Přijel s kruhy pod očima. „Ani nevíš, jak mi chybí obyčejné povídání. S Annou se potkáváme sotva půl hodiny denně. Ona je fajn, ale připadá mi, že žiju s cizím člověkem.“
Když jsem pochopila, jak moc jsem se zmýlila
Seděla jsem tehdy v tiché ložnici a brečela. Uvědomila jsem si, že jsem si domýšlela, co je správné, podle toho, jak věci vypadaly zvenku. Odsoudila jsem Lucii, protože jsem si myslela, že trápí mého syna, a Annu jsem považovala za vzor manželky, i když jejich vztah byl prázdný jako opuštěný dům.
Druhý den jsem zavolala Patrikovi a poprosila ho i s Lucií na návštěvu. Začala jsem hned u dveří: „Promiňte, spletla jsem se. Myslela jsem, že vím, co je pro vás nejlepší… ale je to váš život.“
Lucie si sedla naproti a upřela na mě klidné oči. „Víte, mě to taky mrzelo. Ale my to máme nastavené, jak chceme. Je to naše věc.“
Patrik mě sevřel v objetí. V tu chvíli jsem pochopila, že láska může mít tisíc podob a žádná není špatná, pokud jsou v ní oba spokojení. Nikdy už druhé nebudu poměřovat svými očekáváními.
