Článek
K rodičům jsem jela odpoledne tramvají a bylo mi z toho všeho zvláštně úzko. Máma mě několik dní přemlouvala, ať přijedu, že přece nemůžu chybět, když bude babička a brácha. Já jsem přitom od našeho telefonátu před Vánoci pořád myslela na to, že to s tátou po Novém roce asi „ukončí“. Řekla mi to mezi řečí, jako by mluvila o opravě koupelny, a poprosila mě, ať to nikomu neříkám. Když jsem pak odemykala jejich byt na sídlišti, kde jsem vyrostla, měla jsem pocit, že tam už vlastně nepatřím. Máma mě přivítala přehnaně veselým tónem, objala mě a ještě v kabátu mě poslala do kuchyně mazat chlebíčky, abychom se nemusely bavit o ničem vážném.
Silvestr, který měl vypadat normálně
Postupně přijel brácha s přítelkyní, strýc přivezl babičku, jen ji vyložil a zase odjel. V obýváku běžely klasické silvestrovské estrády, které nesnáším, ale u nás doma k tomu večeru patřily, tak jsem nic neříkala. Táta si dal za úkol bavit společnost, vyprávěl staré historky z dovolených a práce a všichni se smáli takovým tím unaveným smíchem, který zní spíš ze slušnosti. Já jsem zároveň viděla, jak máma pokaždé drobně ztuhne, když kolem ní projde, jak se instinktivně odtáhne, když se jí dotkne loktem. Seděla jsem na gauči s talířkem chlebíčků a měla pocit, že vím, jak to dopadne, zatímco ostatní se tváří, že je všechno v pořádku.
Krátce před půlnocí jsem šla za mámou do kuchyně, protože tam nalévala sekt do skleniček a měla tam klid. Cinkalo sklo, televize byla z vedlejšího pokoje tlumeně slyšet, ale my jsme obě mlčely. Jen jsme si podávaly skleničky a lahev. Po chvíli se nadechla a jen tak mimochodem řekla: „Tohle je asi poslední společnej Silvestr v tomhle složení.“ Podívala jsem se na ni a všimla si zarudlých očí, i když se snažila tvářit normálně. Než jsem stihla cokoli říct, někdo nakoukl do kuchyně, máma se automaticky narovnala, nasadila úsměv a začala vtipkovat o tom, kdo to všechno vypije. Když jsme zase zůstaly samy, poprosila mě šeptem, ať dneska nic neotvírám, že kvůli babičce a bráchovi musí být aspoň dneska klid.
Novoroční polibek a tiché rozhodnutí
O půlnoci jsme se všichni nahrnuli na balkon. Někdo měl kelímek, někdo skleničku, z okolních domů lítaly světlice, lidi křičeli „šťastnej novej“. Brácha s přítelkyní se objímali, babička tleskala, v televizi odpočítávali poslední vteřiny. Všechno to vypadalo jako klasický rodinný Silvestr, kdy se na chvíli zapomene na běžné starosti. Táta se naklonil k mámě, políbil ji na tvář a tak nějak povinně ji objal. Vypadalo to spíš jako gesto dvou lidí, kteří se dlouho neviděli, než dvou manželů. Máma v tom objetí zůstala jen chvilku, pak se otočila k ohňostroji, něco řekla babičce a začala jí držet kelímek. Já jsem se taky usmívala, připíjela si a přála všem všechno nejlepší, ale v hlavě mi jelo jen to, jak prázdně ten jejich novoroční polibek vypadal.
Po půlnoci se večírek začal rozpadat. Babička usnula v křesle, brácha s přítelkyní šli ven s petardami, v obýváku zůstala puštěná televize a hromada prázdných talířků. Šla jsem si do kuchyně pro vodu a našla tam tátu, jak v tričku a ponožkách tiše myje skleničky. Byl úplně soustředěný na pěnu ve dřezu, jako by to byl nějaký důležitý úkol. Zeptala jsem se ho, jestli je v pohodě. Opřel se o linku, podíval se na mě a bez velkých okolků řekl, že už to doma nedává a že se po Třech králích odstěhuje. Řekl to skoro klidným hlasem, bez výčitek, jen jako fakt. V tu chvíli mi definitivně došlo, že to není jen mámino přehánění, ale rozhodnutí z obou stran. Cítila jsem zvláštní směs úlevy, že to konečně někdo řekl nahlas, a smutku z toho, že ten náš „normální“ domov už neexistuje.
Ráno, kdy už nejde předstírat
Ráno to u nás doma zase vypadalo jako obvykle, jen všichni vypadali víc unavení a méně ochotní hrát tu veselou rodinku. Pomáhala jsem skládat zbytky jídla do krabiček, máma beze slova sbírala z podlahy konfety a papírky od prskavek. Táta si dělal legraci z babiččina stěžování na bolavou hlavu a všechno působilo na první pohled stejně jako jindy po rodinné oslavě. Jenže já jsem už všechno viděla trochu jinak. Když jsem se odpoledne loučila, objala jsem mámu pevněji než obvykle. U táty mi došlo, že ho možná příště budu navštěvovat v jiném bytě, s jiným nábytkem, v jiné čtvrti. Cestou domů v tramvaji jsem si znovu přehrávala půlnoc na balkoně a kuchyň po půlnoci. Uvědomila jsem si, že ten včerejší smích nebyl radost, ale spíš poslední pokus udržet zdání normálnosti. A že já bych s tím předstíráním už nerada pokračovala.
