Článek
Bylo mi čtyřiadvacet a jela jsem na Štědrý den k rodičům do bytu, kde jsem vyrostla. Už pár měsíců jsem věděla, že si máma píše s nějakým chlapem a jednou jsem je viděla spolu v kavárně. Poslední roky už to mezi rodiči skřípalo, hádali se kvůli maličkostem nebo se jen míjeli, každý uzavřený ve svém světě. Doma jsem o tom mlčela. Jednak jsem nevěděla, jak to otevřít, jednak jsem se bála, že když to řeknu nahlas, definitivně se tím něco ukončí. Cestou ve vlaku jsem na to pořád dokola myslela. Přemítala jsem, jestli mám s mámou promluvit mezi čtyřma očima, nebo počkat. Uklidňovala jsem se, že to na Vánoce otevírat nebudu, že to přece nejde. Zároveň mě ale štvalo, jak doma všichni předstíráme, že jsme šťastná rodina, i když to tak už dlouho není.
Jak jsem zjistila, že máma někoho má
Večer začal úplně typicky. Brácha přijel s manželkou a dětmi, v chodbě byl klasický chaos s bundami, máma pobíhala v kuchyni, táta si nalil první víno a v televizi běžely koledy. Snažila jsem se být veselá, dělat vtípky na neteře a synovce, pomáhat mámě. Uvnitř jsem ale byla napjatá. Pořád jsem mámu pozorovala, jak se tváří, když jí táta děkuje za salát nebo chválí kapra. Připadala jsem si spíš jako někdo zvenčí než jako součást rodiny. Po večeři jsme si sedli do obýváku, nalilo se další víno a řeč se stočila na vztahy, na to, jak „dnešní doba“ ničí manželství. Táta se chytil svého oblíbeného tématu o rozvedených ženských, co prý chtějí jen peníze a neumí vydržet. V tu chvíli jsem cítila, jak jsem čím dál víc naštvaná.
Nejdřív jsem to zkoušela shodit. Dělala jsem jedovaté poznámky, že nikdo není svatý a že věci nejsou tak černobílé, jak si představuje. Táta mávl rukou, že jsem „mladá a zblblá dnešníma názorama“. Brácha mě okřikl, ať to na Vánoce neřeším a nepokazím atmosféru. Bylo mi to líto, jako bych byla ta, kdo kazí večer. Podívala jsem se na mámu a ona se na mě dívala prosícím pohledem, skoro neznatelně zavrtěla hlavou, jako by mě žádala, ať to nechám být. Ten pohled mě paradoxně vytočil ještě víc. V jednu chvíli jsem ten tlak prostě neunesla. Místo abych se nadechla a odešla z místnosti, vyhrkla jsem, že tady ze sebe děláme dokonalou rodinu, ale máma stejně někoho má bokem. A že už mě to předstírání unavuje, že jsem je spolu viděla.
Vteřina, kdy jsem zničila Štědrý den
Následovalo pár vteřin naprostého ticha. Všichni na mě zírali, máma zbledla. Táta se nejdřív zasmál, jestli si dělám legraci, ale když máma nic neřekla, přestal se usmívat. Začal na ni křičet, jestli je to pravda, kdo to je a jak dlouho. Máma se rozbrečela, snažila se to nějak vysvětlit, vymlouvala se, že je to jen kamarád, ale zároveň se do mě pustila, že nemám právo to takhle vytahovat před všemi. Že jsem ji ztrapnila před vlastním mužem a vnoučaty. Brácha se beze slov zvedl, popadl děti, švagrová rychle sbalila jejich věci. U dveří jen řekl tiché „díky za večer“ a odešli. Švagrová se na mě ani jednou nepodívala.
Pák se všechno úplně pokazilo. Táta chodil po bytě, balil si pár věcí do tašky, pořád opakoval, že tomu nevěří a že je konec. Nakonec za sebou práskl dveřmi s tím, že přespí u babičky. Máma se zamkla v ložnici a přestala s námi mluvit. Zůstala jsem sama sedět v obýváku mezi zbytky cukroví, prázdnými skleničkami a rozbaleným papírem od dárků. Třásla jsem se celá. Střídala se ve mně úleva, že to konečně vyšlo najevo a už nebudeme nic předstírat, s obrovskou vinou, že jsem to udělala tímhle způsobem a zrovna na Štědrý den. V noci jsem skoro nespala, jen jsem koukala do stropu a v hlavě si přehrávala každou větu, kterou jsem řekla.
Úleva, vina a ráno po Štědrém dni
Ráno jsme s mámou skoro nemluvily. Vylezla z ložnice s opuchlýma očima, uvařila si kafe, mě si v podstatě nevšímala. Když jsem si balila věci, potkaly jsme se v chodbě. Jen mezi dveřmi tiše prohodila, že doufá, že jsem spokojená. Že jsem tohle chtěla. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jen něco zamumlala, vzala tašku a odjela co nejrychleji domů. Cítila jsem se neúnosně trapně a provinile. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že to, co jsem řekla, byla pravda. Jen jsem to řekla v nejhorší možný okamžik a nejhorším možným způsobem.
V dalších měsících se rodiče rozhodli pro rozvod. Táta si našel podnájem, řešilo se, kdo zůstane v bytě, jak si rozdělí věci, jak budou vypadat svátky a narozeniny. Telefonáty byly plné praktických detailů a výčitek. Brácha se mnou nějakou dobu skoro nekomunikoval, psal jen krátké zprávy typu „přijedu v sobotu v pět“, nic navíc. Měl pocit, že jsem jim všem, hlavně dětem, vzala „normální rodinu“, jak to nazýval. Máma mi mezi řečí několikrát řekla, že kdybych ten večer mlčela, třeba by se to ještě dalo spravit. Že kdyby na to přišli sami, bylo by to jiné. O tom, co se tehdy na Štědrý den stalo, se v rodině přestalo mluvit. Jen se postupně změnilo skoro všechno ostatní.
Tři roky poté a nový obraz Vánoc
Dnes, tři roky po té večeři, se mi to pořád vrací. Zvlášť když někde hrají koledy, balím dárky nebo cítím vůni smaženého řízku. V terapii pořád dokola rozebírám, že jsem měla právo být naštvaná a necítit se jako součást toho předstírání. Zároveň si ale musím přiznat, že jsem to celé řekla naráz v momentu, kdy to zasáhlo úplně všechny nejvíc. S mámou máme křehký, opatrný vztah. Vidíme se, voláme si, ale o jejím vztahu ani o tom večeru mluvit nesmíme. Jakmile to jen naznačím, změní téma nebo se uzavře. Letos jsem si poprvé dovolila říct, že na Štědrý den zůstanu sama doma a přijedu až druhý den. Rodiče už spolu stejně nejsou, tradice jsou jiné. Pro mě je to malý krok k tomu, abych přijala, co se stalo, ale nenechala se tím už tolik ovlivňovat.
