Článek
Když k nám do firmy nastoupil nový šéf, byla jsem na svém místě už čtvrtý rok. Práce mě nijak neštvala, ale měla jsem pocit, že se motám na jednom místě. Bydlela jsem v pronájmu se spolubydlící, pořád řešila, jestli si můžu dovolit jet na víkend pryč, a o vlastním bytě jsem mluvila spíš jako o něčem neurčitém v budoucnu. On si mě od začátku víc všímal. Na poradách mě chválil, občas přehnaně, a několikrát se jen tak zastavil u mého stolu, poptat se, jak se mám. Lichotilo mi to. Zároveň jsem si všímala, že tu jeho pozornost trochu přiživuji. Usmála jsem se, když to nebylo nutné, zůstala o pár minut dýl, když byl poblíž. Nebavilo mě čekat, až si mě někdo všimne „jen tak“.
Firemní večírek, který změnil pravidla hry
Zlom přišel na jedné firemní akci. Původně to byly jen prezentace a raut, ale protáhlo se to do nočního popíjení. Seděli jsme vedle sebe, on byl mnohem uvolněnější než v kanceláři. Najednou mluvil hodně osobně. Říkal, že si mě váží, že na mě může spoléhat a že bez mojí práce by půlka věcí spadla. Nebylo to nic, co bych nevěděla, ale v tomhle podání to znělo jinak. Když pak navrhl, že mi zavolá taxi a počká se mnou, nepřišlo mi to jako překvapení. Neprotestovala jsem, i když jsem přesně tušila, kam to může vést. V autě první polibek, pak noc v hotelu. Ráno jsem cítila směs viny, strachu a zároveň zvláštního vzrušení z toho, že jsem překročila nějakou hranici, o které jsem dřív jen teoretizovala.
V práci jsme další dny dělali, jako by se nic nestalo. Já jsem byla nervózní, jestli nebude divný, ale on se choval klidně. Po pár dnech mi napsal soukromou zprávu, že to pro něj něco znamenalo a jestli v tom chci pokračovat, ale bez velkých emocí a komplikací. Domluvili jsme se docela racionálně: občas, diskrétně, žádná romantika, žádné sliby. Ulevilo se mi, že z toho nedělá vztah. Nechtěla jsem řešit jeho rodinu ani svoje svědomí víc, než bylo nutné. Zároveň jsem si ale začala všímat, že se něco mění i v práci. Najednou mi svěřoval důležitější projekty, posílal mě na školení, na která jsem se dřív nemohla dostat, i když jsem se hlásila. Bylo těžké oddělit, kde končí moje schopnosti a kde začíná výhoda, kterou mám jen já.
Povýšení, které nebylo úplně čisté
Když se vyhlásil interní konkurz na vedoucí pozici, hned mi bylo jasné, že to je šance, která nemusí přijít znovu. On mi ještě před výběrkem mezi řečí řekl, že se mnou na tom místě počítá, ať to jen jdu odprezentovat, aby to dobře vypadalo. V tu chvíli jsem cítila, že to není úplně fér vůči ostatním, ale zároveň jsem věděla, že tu práci umím. V hlavě jsem si opakovala, že bych ji zvládla líp než někteří kolegové, kteří se hlásili taky. Když mě oficiálně povýšili, v jednu chvíli jsem zachytila pohled kolegyně, ze kterého mi bylo nepříjemně. Nic neřekla, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že něco tuší nebo si to aspoň myslí. Vrátila se mi ta rána v hotelu a došlo mi, že tohle rozhodnutí s sebou nese i tohle tiché podezírání.
S povýšením přišel jiný plat a jiné prémie. Najednou jsem nebyla ráda jen za to, že vyjdu do další výplaty. Začala jsem si odkládat peníze stranou a v bance se mnou mluvili úplně jinak než rok předtím. Najednou jsem nebyla ta, co se ptá, jestli na hypotéku někdy dosáhne, ale klientka, které sami nabízeli možnosti. Po pár měsících jsem se odhodlala vzít si hypotéku na menší byt na okraji města. K tomu jsem si koupila slušné ojeté auto, abych nemusela pořád všechno řešit MHD. V bance jsem mluvila jen o kariérním růstu a výsledcích a sama sobě jsem to vyprávěla podobně. Lépe se snášelo, když jsem si říkala, že jsem na to dosáhla díky práci, ne díky tomu, s kým spím. Mezitím náš poměr pokračoval, ale už mnohem řidčeji. Bylo to spíš jako naučený vzorec než něco, co by mě pálilo.
Mezi odsouzením a sebeobhajobou
Jednou jsem to v náznacích nakousla kamarádce. Bavily jsme se o chlapech a práci a já naznačila, že někdy věci nejsou v kariéře úplně čisté. Její reakce byla okamžitá. Řekla něco ve smyslu, že spát se šéfem kvůli kariéře je dno. V tu chvíli jsem pochopila, že jí to nikdy neřeknu naplno. V hlavě jsem si to začala obhajovat. Říkala jsem si, že chlapi využívají výhody a známosti běžně a nikdo nad tím tolik nepřemýšlí. Taky jsem si uvědomila, že s rostoucím platem a vlastním bytem mě celá situace míň tíží. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla, můžu kdykoli odejít a uživit se sama. Ten pocit, že jsem finančně nezávislá, mi dovolil na to celé koukat trochu jinak.
Dneska se se šéfem v práci bavíme normálně. Spolu už nespíme, postupně to samo vyšumělo. Nebyl žádný velký rozhovor ani ukončení, prostě se mezi námi věci změnily, když jsem víc zapadla do nové role a on se zaměřil na jiné věci. O to víc se teď snažím, aby bylo vidět, že si svoje místo zasloužím odborně. Beru si víc zodpovědnosti, hlídám si výsledky, u některých věcí jsem přísnější sama na sebe než na ostatní. Když se ohlédnu, vidím spoustu šedých zón. Vím, že bych to veřejně asi nikdy neobhajovala. Zároveň upřímně nelituju. Ten byt, auto a hlavně pocit, že nejsem závislá na nikom jiném než na sobě, pro mě hodně znamenají. V té době jsem využila příležitost tak, jak jsem zrovna uměla. A s tím musím žít hlavně já.
