Článek
Když jsem přišla domů, svět se se mnou zatočil
Doteď si vybavuji ten zvláštní pocit těšení. Po celém dni v práci, kdy jsem sotva stíhala běžné povinnosti, jsem měla jen jednu myšlenku – zaslouženou večeři, na kterou jsem se už tolik dní těšila. S Danem jsme nechodili do restaurace často, takže když jsme si večer udělali volný, mělo to být sváteční. Netušila jsem, že mi tahle touha otočí život vzhůru nohama.
Jakmile jsme usedli ke stolu, měla jsem jasno. „Dám si tu zeleninovou polévku a smažené těstoviny,“ řekla jsem servírce a s očekáváním sledovala, jak mizí do kuchyně. S Danem jsme si povídali, smáli se, bylo nám fajn. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli je jídlo v pořádku. Když ho donesli, nádherně vonělo a vypadal skvěle.
Ten večer mě všechno lákalo. Ani jednou mě nenapadlo, že by něco mohlo být špatně. Vzpomínám si, jak jsme ještě plánovali víkend na chatě. Jídlo jsem snědla do posledního sousta. Ostatně, v téhle restauraci jsme byli mnohokrát a nikdy nebyl problém.
Když mě rozbolelo břicho, myslela jsem, že je to obyčejná nevolnost
Cestou domů jsem najednou ucítila silný tlak v břiše. „Není ti dobře?“ zeptal se Dan a starostlivě se na mě zahleděl. „Asi jsem to přehnala s jídlem,“ usmála jsem se. Ale úsměv mi zamrzl na rtech, když jsem musela zastavit u první lampy a ohnout se. Bylo mi zle, jako bych měla v břiše olovo. Dalších pár minut bylo hrozných. Zvracela jsem a pot mi stékal po čele.
Doma už jsem se sotva dovlekla do postele. Doufala jsem, že to přes noc přejde. Místo toho se bolest stupňovala, měla jsem zimnici a třásla jsem se jako osika. „Budeš v pohodě?“ slyšela jsem Dana někde v dálce, ale sotva jsem dokázala odpovědět.
Ráno jsem nemohla ani vstát a všechno začalo být vážné
Oči jsem otevřela až nad ránem, v břiše jako by mi někdo pálel železo. Byla jsem slabá a bolela mě hlava. Nemohla jsem se ani nadechnout – dusila mě horečka a každé nadechnutí mě řezalo v hrudi. „Daniele, pojď sem… asi… něco není v pořádku…“ hlesla jsem.
Nečekala jsem, že by někdo musel volat záchranku jen kvůli večeři. Dan okamžitě telefonoval. Slyšela jsem, jak vysvětluje operátorovi, co se děje, a já v duchu cítila čím dál větší strach. Nikdy předtím jsem neměla podobné potíže. V hlavě mi blikaly obrazy nemocničních pokojů, pípání přístrojů.
V nemocnici mi lékař oznámil, že jde o těžkou otravu jídlem
V sanitce mi píchli injekci a snažili se mě uklidnit. Měla jsem mžitky před očima a modlila se, aby to nebylo nic vážného. Doktoři mě přijali rovnou na oddělení, napíchli mi několik kapaček a pořád se mě ptali na poslední jídlo. „Jedla jste něco zvláštního, teď večer?“ zahlédla jsem staršího doktora.
„Měli jsme těstoviny v restauraci…“ hlesla jsem roztřeseně.
„Nebojte, uděláme všechno, abyste byla brzy v pořádku. Vypadá to na akutní otravu z potravin,“ řekl klidně, ale v jeho očích jsem viděla, že to není žádná maličkost.
Nechápala jsem, jak se něco takového může stát. Vždyť jsme s Danem jedli úplně běžné jídlo, byl to normální podnik, žádná podezřelá rychlovka. Byla jsem zmatená a vyčerpaná.
Když jsem přišla na to, co mi vlastně ublížilo
Trvalo mi den, než jsem byla schopná přijímat informace. Teprve potom za mnou přišla lékařka a vysvětlovala mi, že v těstovinách pravděpodobně byly bakterie, které vzniknou, když se jídlo nechá stát delší dobu v pokojové teplotě. Stačí několik hodin a jídlo už není bezpečné.
„Snad jste mě nevylekali zbytečně?“ snažila jsem se o žert.
„Naopak, tohle mohlo být pro vás opravdu nebezpečné. Máte štěstí, že jste přišla včas,“ odpověděla klidně.
Cítila jsem směs vzteku a strachu. Jak je možné, že se něco takového může stát i dnes? Vždyť spousta lidí si nechává zbytky jídel nebo si přináší domů jídlo z restaurací. Najednou jsem se v obyčejné večeři viděla jako v loterii.
Doma jsem si slíbila, že už nikdy nic nepodcením
Po týdnu v nemocnici mi lékaři dovolili jít domů. Byla jsem zesláblá, ale vděčná, že mám druhou šanci. Doma jsem prohlížela všechno, co bylo v lednici, a okamžitě vyhazovala věci, u kterých jsem si nebyla jistá.
S Danem jsme si sedli ke stolu. „Víš, že už dávám pozor na všechno, co vařím a ukládám? Tohle už nechci nikdy zažít,“ řekla jsem rozhodně.
„Já tě budu hlídat,“ pousmál se.
A já vím, že i když tahle zkušenost byla děsivá, naučila mě nepodceňovat obyčejné věci, které denně bereme jako samozřejmost.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
