Článek
Sedím na plastové židli na hotelovém balkóně, je leden, na teploměru dvacet šest stupňů. Z pokoje jde klimatizace, přede mnou slyším šum moře a v telefonu Mirkův hlas, jak nadává, že v Brně zase sněží skoro vodorovně. Dívám se na svoje sandály, bosé nohy, ani ponožky nemám, a trochu se musím smát. On si stěžuje na ceny energií, na to, kolik platí za plyn, a že má na sobě troje ponožky a pořád je mu zima. Jen tak mezi řečí mu povím, že tady v Egyptě bydlím za svůj důchod v hotelu u moře a ještě mi něco zbyde. Vím, jak to zní, skoro jako reklama z katalogu, a přesně vidím, jak se na druhém konci drátu mračí.
Jak jeden účet za teplo změnil mou zimu
Nejdřív mi nevěří a začne se vyptávat, jako kdybych mu něco zatajoval. Tak mu začnu vysvětlovat, jak to vlastně celé vzniklo. Říkám mu, že loni v listopadu mi přišlo vyúčtování záloh za teplo a já si fakt sedl na zadek. Ve stejný den jsem na internetu náhodou narazil na skupinu lidí, co tráví zimu v Egyptě za důchod. Připadal jsem si jak blázen, když jsem to četl. Napadlo mě, že je to nějaký podfuk nebo život pro úplně jiné lidi. Ale pak jsem si sedl ke stolu s papírem a tužkou a začal počítat – nájem v Brně, zálohy na energie, jídlo, jízdné, všechno. A vedle toho jsem si napsal, kolik by stálo být pár měsíců tady. Najednou z toho nevycházela šílenost, ale docela racionální počítání.
Mirkovi popisuju, že jsem samozřejmě nevzal první luxusní hotel, co na mě vyskočil v letáku. Hledal jsem něco jednoduchého, kde se dá normálně žít víc než jen týden. Přes tu internetovou skupinu jsem se dostal k jednomu Čechovi, co tady zimuje už pár let. Psali jsme si, on mi poslal kontakt na menší hotel bokem od centra, kde berou dlouhodobé hosty za úplně jiné ceny než běžné turisty na týden. Měl jsem strach, že to bude nějaká díra, ale říkal jsem si, že když tak po týdnu zase sednu na letadlo a vrátím se domů. Nakonec jsem koupil letenku, sbalil jeden kufr, vyřídil pojištění a dětem jen oznámil, že jedu „na zkoušku na měsíc“. Nebyli z toho kdovíjak nadšení, ale brali to jako můj experiment.
První dny u moře místo v paneláku
Vidím, že v telefonu už Mirek moc neposlouchá čísla, tak mu začnu popisovat spíš, jak vypadal ten první den po příletu. Vystoupil jsem z letiště a ta směs teplého vzduchu a slané vody mě úplně rozhodila. Po těch šedých brněnských dnech to bylo jako přepnout kanál. Zároveň mě ale praštil místní chaos, troubení, prach, všichni něco nabízejí, všude to bliká. Když jsem dorazil do hotelu, viděl jsem starší budovu, žádná sláva, ale pokoj byl čistý, sprcha tekla, klimatizace fungovala a z balkónu jsem viděl mezi palmami moře. U recepce mi znovu potvrdili cenu za měsíc, já si to v hlavě přepočítal na koruny a došlo mi, že to opravdu finančně dává větší smysl než sedět v paneláku a točit hlavou nad každou složenkou.
Mirek se mě pak ptá, jestli se tam dá vůbec něco ušetřit a jestli se tam náhodou neukoušu nudou. Tak mu popisuju svůj obyčejný den. Ráno sejdu dolů na jednoduchou snídani, většinou nějaké pečivo, vejce, zelenina. Kafe si vařím svoje české, mám s sebou zásobu. Dopoledne si čtu nebo něco vyřizuji na internetu, odpoledne si dojdu pěšky do obchodu pro ovoce a vodu. Cestou mě zastavují místní, už mě poznávají, zdravíme se, prohodíme pár slov. Nechodím nikam draze pít, večery netrávím v barech. Sedím na pláži, koukám na vodu, čtu, občas pokecám s jinými Čechy, kteří jsou tu taky na důchodu, každý má svůj příběh. A hlavně neřeším, jestli mám přitopit, nebo si vzít další svetr. Kolena a záda mi v tom teple fakt poděkovala, cítím to každý den, když vstávám z postele.
Mezi teplým mořem a domovem v Brně
Aby to neznělo jako z prospektu, přiznám mu i tu druhou stránku. Občas sedím večer na tom balkóně, dívám se na světýlka v přístavu a je mi prostě smutno. Děti a vnoučata jsou v Česku, vídáme se přes obrazovku, ale není to stejné, jako když si s malým sednu na koberec a stavíme koleje. O Vánocích to bylo nejtěžší. Když si všichni dávali na Štědrý den na sociální sítě fotky se sněhem, světýlky a rodinou, trochu mě píchlo u srdce. Někdy mě napadne, jestli nejsem sobec, že jsem z té zimní mizérie utekl a nechal je tam. Ale pak slyším v telefonu, jak Mirek zase nadává na doplatky za plyn a na klouzačku na chodníku před barákem, a řeknu si, že jsem neutekl před Českem, jen před zimou. A že mám právo si ten závěr života nějak rozumně nastavit.
Na konci hovoru mu říkám, že se stejně za pár týdnů vracím do Brna. Mám tam svoje lidi, svoje kořeny, doktory, na které jsem zvyklý, a svůj rytmus dne. Domluvíme se, že až přiletím, sedneme si zase na pivo do hospody na rohu a já mu ukážu fotky, aby viděl, že nežiju v žádném luxusu ani zlaté kleci, ale docela obyčejně, jen jinde. A že jestli bude chtít, může příště jet se mnou aspoň na měsíc, ať si na vlastních kostech vyzkouší, co se dá s důchodem dělat jinak než jen platit složenky. Když zavěsím, opřu se o zábradlí, zhluboka se nadechnu teplého vzduchu a v hlavě mi proběhne, že se po dlouhých letech zimy poprvé spíš těším, než abych se jich bál.
