Článek
Už několik let jsem fungovala v režimu, který jsem začala brát skoro jako normální: silné, bolestivé menstruace, únava, která neodpovídala tomu, kolik toho reálně dělám. Gynekolog mi dlouho říkal, že to „některé ženy tak prostě mají“, až jednou na ultrazvuku našel větší myom. Ujistil mě, že je nezhoubný, ale že bude lepší ho vyndat, a to ideálně dřív, než začneme s partnerem řešit těhotenství. Mluvilo se o plánované operaci, pár dnech v nemocnici a následné úlevě. Bála jsem se narkózy, nikdy předtím jsem na sále nebyla, ale naděje, že se budu cítit konečně normálně, byla silnější. V práci jsem si dopředu domluvila předání agendy, všechno si zorganizovala tak, abych měla klid, a v hlavě jsem to brala jako nepříjemnost, kterou si prostě „odkroutím“ a půjdu dál.
Nemocnice, nervozita a první varovné signály
V den nástupu do nemocnice jsem byla nervózní už od rána. V čekárně jsem sledovala lidi kolem sebe a říkala si, že spousta z nich je na tom hůř. Na příjmu to působilo hodně úředně, sestřičky byly klidné, viditelně zvyklé na všechno možné. Když jedné z nich uteklo „to je běžný zákrok, to zvládneme“, trochu mě to uklidnilo. Na pokoji jsem se seznámila s další pacientkou, která šla na podobnou operaci. Povídaly jsme si o tom, jak dlouho nás trápily bolesti, o práci, o partnerech. Najednou jsem se necítila tak sama. Předoperační vyšetření proběhlo bez komplikací, anesteziolog byl věcný, vysvětlil mi krok po kroku, co se bude dít, ptal se, jestli mám nějaké obavy. Když mě pak vezli na sál, opakovala jsem si v hlavě: za pár hodin to bude za mnou, probudím se, myom bude pryč a já se budu moct cítit normálně.
Probudila jsem se na dospávacím pokoji s tlakem v břiše a rozmazanou hlavou, ale první myšlenka byla: mám to za sebou. Sestra mi řekla, že z jejich pohledu operace proběhla podle plánu, že se to jeví dobře a že mi detaily řekne lékař na vizitě. Vrátili mě na pokoj, dostávala jsem léky proti bolesti a snažila se vnímat jen to, že to nejhorší mám za sebou. V hlavě jsem si přehrávala scénář, jak ráno přijde doktor, řekne mi, že myom je pryč, že mám odpočívat a že za pár týdnů budu v podstatě v pohodě. Jenže celý den jsem od různých sester slyšela jen: „To proberete zítra ráno na vizitě.“ Žádná konkrétnější informace. Lehká nervozita se večer změnila v neklid a v noci už jsem poslouchala každý krok po chodbě. Druhý den ráno přišel lékař, posadil se ke mně na postel a působil jinak než když mě přijímal. Řekl mi, že nález během operace nevypadal úplně typicky pro běžný nezhoubný myom, takže odebranou tkáň poslali na histologii a že teď je potřeba počkat na výsledky. Dodal, že odstranili vše, co viděli, a „uvidíme podle nálezu“. Snažila jsem se tvářit, že to chápu a že jsem v klidu, ale z jeho tónu jsem cítila, že se něco nehodí do toho původního plánu.
Čekání na histologii a drtivý verdikt
Po propuštění domů jsem se snažila dodržovat klidový režim. Ležela jsem, četla, dívala se na seriály, ale myšlenky se pořád vracely k tomu slovu „histologie“. Každé zazvonění telefonu ve mně vyvolalo mini infarkt, i když to byl jen kurýr nebo kamarádka. Rodina mě uklidňovala, že dneska lékaři všechno radši dvakrát zkontrolují, že to určitě bude v pořádku. Já jsem jim přikyvovala, ale v noci jsem se budila a potají googlila. Hledala jsem informace o myomech, o tom, jak často se splete ultrazvuk, o nádorech dělohy. Sama sobě jsem říkala, že by to člověk dělat neměl, ale nedokázala jsem přestat. Čím víc jsem četla, tím víc mi připadalo, že se mi situace vymyká z rukou a nevím, jak ji zvládnout.
Na kontrolu s výsledky jsem jela s partnerem. Už dopředu jsem věděla, že tam nechci sedět sama. Lékař nás vzal do své malé ordinace, sedl si ke stolu, chvíli listoval ve zprávách a pak bez nějakého dlouhého úvodu řekl, že histologie potvrdila zhoubný nádor v děloze. Vysvětlil, že aby byla šance na úplné vyléčení, doporučuje co nejdřív další operaci – odstranění dělohy. V tu chvíli jsem myslela jen na jednu větu: pravděpodobně nikdy nebudu mít vlastní dítě. Všechno, co říkal dál, ke mně dolehalo jen útržkovitě. Slyšela jsem slova jako „dobrá prognóza“, „včas zachycené“, „důležitější je, že budete žít“, ale nedokázala jsem je přijmout. Partner mi mačkal ruku a opakoval, že hlavní je, že to jde řešit, že je šance na úplné vyléčení. Já ale v tu chvíli slyšela jen to, co ztrácím. Doma jsme se kvůli tomu pohádali. On se snažil být racionální a pozitivní, mluvil o tom, že hlavní je, že budu žít, že existují jiné cesty k rodičovství. Já jsem potřebovala slyšet, že je v pořádku, že mě to tak zasáhlo. Připadala jsem si nepochopená a hrozně sama, i když vedle mě seděl člověk, který mě má rád.
Učím se žít s diagnózou a nejistotou
Po pár dnech, kdy jsem fungovala spíš mechanicky, jsem začala hledat možnost konzultace u jiného lékaře. Ne proto, že bych tomu prvnímu úplně nevěřila, ale potřebovala jsem jistotu, že je tak razantní postup opravdu nutný. Druhý názor mi bohužel potvrdil to stejné. Rozdíl byl v tom, jakým způsobem se mnou ten lékař mluvil. Vysvětloval mi to krok po kroku, ptal se, jestli jsem to pochopila, dával prostor na otázky. Poprvé se mě někdo zeptal, jak se cítím, nejen co mám za diagnózu. Po téhle zkušenosti jsem se objednala k psycholožce. U ní jsem si poprvé dovolila říct nahlas, že mám vztek, že žárlím na těhotné kamarádky, že mě bolí, když někdo řekne „vždyť jste na to mladá, to se spraví“. Pomalu jsem si připouštěla, že mám právo truchlit nad tím, co mi nemoc vzala, i když jsem zároveň vděčná, že mám šanci se vyléčit. Není to žádný rychlý proces, ale po malých krocích se učím přemýšlet o jiných cestách, jak žít, jak třeba jednou mít rodinu, která nemusí být jen biologická.
Když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že mě nakonec nezatížila jen samotná diagnóza, ale i způsob, jakým mi ji první lékař podal – hodně věcně, bez prostoru pro moje emoce. Od té doby se víc ptám, neodcházím s pocitem, že jsem něco nepochopila. Na důležitá vyšetření chodím s někým blízkým, protože vím, že ve stresu polovinu informací zapomenu. Zjistila jsem, jak moc záleží na komunikaci mezi pacientem a lékařem, a že mám právo říct, když něco nezvládám nebo potřebuju pauzu. Neudělalo ze mě to všechno „silnou ženu“ v tom smyslu, jak se to někdy líčí. Spíš mě to donutilo začít brát vážně svoje zdraví, svoje otázky i svoje pocity. A to je teď něco, co se snažím dodržovat, i když mě pořád čeká spousta nejistoty.
