Článek
Sedím večer v malém 1+kk, na stole hrnek čaje, na mobilu běží další debata o tom, jak je nájem „vyhazování peněz z okna“. Někdo tam napíše, že „kdo nevlastní, není dospělý“. Cítím, jak se mi v těle zvedá napětí, protože přesně tyhle věty poslední roky slyším od rodiny i známých. Automaticky bych se pustila do komentářů, hádala se s cizími lidmi, ale v půlce věty se zastavím. Otevřu notebook a místo další zbytečné hádky si řeknu, že to zkusím sepsat jednou pořádně. Pro sebe, ale i pro všechny, kdo to mají podobně a bojí se to nahlas říct.
Když nájem zpochybňuje vlastní rodina i svět
Při psaní se mi hned vybaví poslední nedělní oběd u rodičů. Mezi polévkou a hlavním chodem táta jen tak mimochodem pronese: „Tak co, kdy si konečně něco pořídíš, už máš po třicítce.“ Bratr se pochlubí novou kuchyní na hypotéku, máma přidá, že nájem je přece škoda peněz. Zhluboka se nadechnu a vysvětluju, že mi vyhovuje flexibilita a že se nechci uvázat na třicet let k jedné bance a jednomu městu. V místnosti je najednou ticho, táta protočí oči, bratr zvedne obočí. Zbytek oběda se nese v drobných narážkách typu „dnešní mladí nechtějí převzít zodpovědnost“, i když se máma sem tam snaží stočit řeč jinam. Odjíždím domů s pocitem, že jsme si vůbec nerozuměli.
Podobné je to v práci. V kuchyňce se pořád dokola řeší úrokové sazby, fixace a rekonstrukce. Jeden kolega, který ještě před pár lety plánoval práci v zahraničí, dnes vypráví, jak by nejradši změnil obor, ale „hypotéka mu to nedovolí“. Řekne to napůl v žertu, ale v očích mu vidím, že to myslí vážně. Nikdo se tomu nediví, všichni jen chápavě pokyvují hlavou. Uvědomuju si, jak zvláštní to je. Ti samí lidé pak večer u piva nadávají, jak jsou nesvobodní a jak je systém svazuje. Ale už se neříká nahlas, že do téhle situace šli zčásti dobrovolně, protože se báli, jak budou vypadat, když „budou pořád jen v nájmu“.
Hypotéka na třicet let jako norma
Přitom já sama jsem nebyla daleko od toho udělat to samé. Pořád si pamatuju schůzku v bance, kam jsem šla s předvyplněnými papíry k žádosti a hrubým rozpočtem. Seděla jsem naproti poradkyni, která mi s profesionálním úsměvem ukazovala přehled splátek na třicet let dopředu a a u toho opakovala, jak je skvělé mít „konečně svoje“. Jako by tím říkala, že teprve pak budu normální dospělá. Když jsme spolu prošly rozpočet a já viděla, jak malá rezerva mi zůstane, začalo se mi dělat fyzicky špatně. V hlavě se mi začaly honit různé scénáře: co když přijdu o práci, co když budu chtít na čas zvolnit, co když onemocním. Nakonec jsem jí poděkovala, řekla, že si to ještě rozmyslím, a odešla. Cítila jsem obrovskou úlevu, ale zároveň jsem věděla, že tohle rozhodnutí většina lidí kolem mě nepochopí.
Postupně jsem si začala všímat, jak moc se navzájem tlačíme do stejného způsobu života. Kamarádka mi brečí do telefonu, že by se nejradši odstěhovala z města, kde je nešťastná, ale „nejde to, kvůli hypotéce a škole dětí“. Jiný kamarád zůstává v toxické práci jen proto, aby náhodou nevynechal splátku. Když opatrně řeknu, že tohle je mimo jiné cena za byt „ve vlastním“, často se na mě naštvou. Brání se, že „to tak prostě musí být“ a že jiná možnost vlastně neexistuje. V těch chvílích mám pocit, že se vlastnictví bytu změnilo z praktického rozhodnutí v něco, čím se lidi navzájem posuzují a hodnotí.
Co je dospělost a kdo ji určuje
Nechci se dělat lepší, než jsem. Nemám děti, mám slušný příjem a díky tomu si nájem můžu dovolit, aspoň zatím. Uvědomuju si, že někdo jiný tu volbu nemá nebo ji má mnohem těžší. Nemyslím si, že hypotéka je špatně pro všechny, nebo že kdo ji má, je automaticky zbabělec. Vadí mi ale ta samozřejmost, se kterou se z vlastního bytu dělá jediné správné měřítko dospělosti a odpovědnosti. A ta moralizující nadřazenost vůči lidem, kteří se rozhodli jinak. Přijde mi zvláštní, když ti, co se zavázali bance na třicet let, hodnotí, kdo je nebo není „svobodný“, a z vlastnictví dělají něco jako povinnou podmínku.
V tom otevřeném dopise proto neútočím na lidi s hypotékou. Spíš je prosím, aby si přiznali, že to byla jejich volba a že za ni nesou zodpovědnost stejně jako já za tu svou. Aby přestali dělat z nájmu synonymum pro nezodpovědnost a z vlastnictví jediné platné měřítko dospělosti. Napíšu tam, že klidně zůstanu v nájmu, dokud mi to bude dávat smysl, a že nechci strávit třicet let života splácením jen proto, abych zapadla do cizí představy o „správně dospělém“ člověku. A na závěr přidám výzvu k sebereflexi: třeba by stálo za to občas se zamyslet nad sebou a přiznat si vlastní kompromisy a strachy dřív, než začneme poučovat ostatní, kde a jak mají bydlet.
