Článek
Když jsem otevřela oči, hned jsem cítila, že je něco špatně. Byla středa, normálně můj nejoblíbenější den v týdnu, ale tentokrát mi bylo zle už od probuzení. Na sobě jsem měla včerejší šaty, navlečené nakřivo, a pod nimi pořád silonky. A ten parfém. Nebyl můj a nebyl ani nikoho z mých blízkých. V hlavě jsem měla pár záblesků z večírku, nic souvislého. Nejasné obrázky restaurace, pak hotel, hudba, smích. A vůbec jsem nevěděla, jak jsem se dostala domů. Začala jsem cítit silnou úzkost, při které se mi těžko dýchalo. Zvedla jsem se, šla si udělat silnou kávu a doufala, že se mi s ní rozjasní hlava i paměť.
Fotky končí v hotelu. Co bylo dál?
Sedla jsem si s hrnkem na gauč, vzala si mobil a začala projíždět včerejší zprávy a fotky. Ve skupině z práce pár obrázků z restaurace, jak se smějeme, jak stojíme u baru, taková ta klasika. Pak fotky z hotelového sálu, kde byla oficiálnější část večírku. A pak už nic. Tam všechny záznamy končily. Jen jedna soukromá zpráva od šéfa, poslaná chvíli po druhé ráno: „Doufám, že jsi dorazila v pohodě.“ Seděla jsem nad tím a uvědomila si, že si vůbec nevybavuju, že bych s ním mluvila na konci večera, natož loučila. Vynořila se jen krátká vzpomínka, jak sedím u stolu s ním a dalšími dvěma manažery. Jak mi dolévají víno, i když už mám skleničku skoro plnou. V tu chvíli mi došlo, že mě to znervózňuje víc, než jsem si chtěla připustit.
Jak jsem tam seděla a dívala se do telefonu, začaly se objevovat další útržky. Jak odcházíme z baru, někdo něco říká o tom, že „nahoře je klid“. Matně si vybavuju, jak nastupuju s nimi do výtahu, jak se dveře zavírají. Pak smích v nějakém hotelovém pokoji, zavřené dveře, hluk z chodby už jen tlumený. Pamatuju si, jak se snažím být vtipná, abych nepůsobila prudérně, protože jsem měla pocit, že teď jsem „jedna z nich“ a neměla bych kazit zábavu. Zároveň jsem byla už dost opilá na to, abych si nebyla jistá, co vlastně chci a co dělám jen proto, že nechci být za trapnou. Vybavil se mi dotek cizí ruky na stehně a moje slabé „měli bychom jít“, které se v tom hluku ztratilo. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně, protože jsem si nedokázala jasně říct, kde přesně byla hranice mezi tím, co jsem dovolila, a tím, čemu jsem jen nedokázala říct jasné ne.
Stud, otázky a první náznaky, že je problém
Dlouho jsem váhala, jestli někomu zavolat. Nakonec jsem vytočila kolegyni, se kterou jsem seděla většinu večera, a snažila se znít co nejvíc normálně. Zeptala jsem se jí, kdy odešla a jestli si pamatuje něco z konce, ale už při formulování otázky jsem cítila stud. Ona mi řekla, že šla domů docela brzo, někdy po jedenácté, protože měla hlídání jen do půlnoci. Prý jsem zůstala s klukama z vedení, protože mě zvali „ještě na skleničku, když už jsi teď jedna z nás“. V jejím hlase jsem slyšela takovou nejistotu, trochu obavu, trochu soucit. A mezi tím i něco jako výčitku vůči sobě, že mě tam nechala. V tu chvíli jsem znejistěla, protože jsem si najednou připadala, jako by se mi něco stalo a já neuměla ani říct co.
Odpoledne jsem se snažila vrátit k něčemu, co znám, tak jsem otevřela notebook a podívala se do pracovního mailu. Doufala jsem, že mě běžná agenda trochu uklidní. Hned nahoře byl hromadný mail od HR o „úžasném večeru plném energie“ a pod tím pár fotek z oficiální části. Všichni se usmívají, všechno vypadá bezproblémově. A pod tím, v doručených, soukromá zpráva od jednoho z těch manažerů, se kterými jsem skončila nahoře: „Byla jsi včera překvapivě uvolněná, to se mi líbí.“ Četla jsem to snad desetkrát. Nevěděla jsem, jestli je to jen nešikovný kompliment, nebo narážka na něco, co by mi mělo být jasné. S každým dalším přečtením jsem cítila, jak ve mně roste strach, že tohle může být něco, co se proti mně jednou použije, nebo co ve mně bude vyvolávat pocit, že jim něco dlužím, i když nechci.
Když si člověk dovolí říct: dost
Večer jsem si otevřela prázdný dokument a začala si krok za krokem psát, co si pamatuju. Od začátku večírku, od přípitku, kdo u kterého stolu seděl, kdo co říkal, až po ten poslední útržek v hotelovém pokoji. Psala jsem všechno, i maličkosti, jen abych měla konkrétní zápis, ke kterému se můžu vrátit, kdyby se to někdy muselo řešit nebo kdybych sama začala svoje pocity zpochybňovat. Pak jsem otevřela vyhledávač a napsala „pracovní večírek alkohol hranice souhlas poradna“. Najednou se objevila spousta odkazů na právní i psychologickou pomoc. Jednu poradnu jsem si uložila do záložek a číslo na linku přepsala do mobilu. Nesebrala jsem odvahu hned volat, ale chtěla jsem ho mít po ruce.
Když jsem si ty svoje poznámky večer nahlas přečetla, jen sama pro sebe v bytě, poprvé jsem to dokázala pojmenovat: „Tohle pro mě nebylo v pohodě.“ Ne jako obvinění, spíš jako konstatování směrem k sobě. Do toho stejného dokumentu jsem si pak napsala pár konkrétních pravidel. Že na příštím pracovním večírku odejdu včas, i kdyby mě někdo přemlouval, že jsem „nudná“. Že nepůjdu sama do hotelového pokoje s vedením, ať to zní jakkoliv nevinně. A že nebudu pít jen proto, abych zapadla. Když jsem to dopsala a jednou nahlas přečetla, cítila jsem aspoň malou úlevu. Ne proto, že by se tím včerejšek smazal, ale proto, že jsem si jasně stanovila, jaké hranice chci v práci příště držet. A že mám právo je mít, i když na mě někdo bude koukat, že přeháním.
